S francouzským bubeníkem Régisem Boulardem tvoří duo EnGros (básně/improvizace), jejich tvorba vyšla na patnácti CD. Představili se na festivalu Poezie bez hranic během úvodního večera ve středu 8. října a úspěšně předznamenali hlavní festivalovou novinku - slam poetry. 

Jste herec, divadelní režisér. Co vás s Régisem Boulardem vedlo k tomu, že na jevišti uvádíte poezii?

Nejsem básník, nepíšu básně, pouze je čtu. S Régisem jsme dlouholetí přátelé, rozumíme si a zároveň máme podobné umělecké cítění. I jemu se líbila poezie, po níž jsem sahal jako čtenář, a jednoho dne jsme se proto rozhodli, že se pokusíme propojit básnické texty s jeho hudbou a že začneme společně vystupovat. Saháme po různých i zahraničních autorech, po textech, u nichž lze cítit nějakou odvahu ve výrazu a v psaní. Patří k tomu i to, že mám rád moderní hudbu a zajímá mě vztah hudby a jeviště. 

Jaký je rozdíl mezi původním básnickým textem a tím novým tvarem - "poezií", která vzniká až na jevišti při vašem vystoupení?

To je různé, vycházíme z tématu každého textu. Snažíme se o to, abychom vytvořili jakýsi dialog hudby slov a zvukového univerza, hudebního aranžmá, které volí Régis. V žádném případě to ovšem nelze přirovnat k písničkám, k produkci, kterou vám předvede nějaká kapela.

Na začátku se krátce sejdeme nad textem, ale když předstoupíme před diváky, do značné míry improvizujeme. Lidé dnes hodně oceňují, když hudebník dobře nacvičí skladbu, filmař "precizně" natočí film, malíř zvládá kresbu. Ale umění není jenom věcí řemesla a preciznosti. Improvizace přináší radost a život, cílená "nepřipravenost" někdy bývá velmi podnětná, osvěžující.

Jaká je dnes francouzská poezie? Má čtenáře?

V poslední době se ve Francii opět dostává trochu do módy. Knížky se prodávají, ale celé to je trochu složitější. Básníci, kteří se soustřeďují jen na svou literární produkci, se stávají závislí na vydavatelstvích, na velkých nakladatelských domech, na smlouvě, kterou jim tam nabídnou.

Vedle nich však paralelně existuje čím dál víc autorů, kteří se snaží z této závislosti vymanit a kteří usilují o to zapojit psaní do jiného kontextu. Ať už třeba jen na lokální úrovni. Malý příklad: v Rennes funguje centrum Triangle, které ve čtvrti, kde bydlí hodně imigrantů, vede jakési básnické mise. Vydávají časopis, který distribuují do domácností a v němž se umělci zabývají tímto předměstím.

Během festivalu, který se tu každoročně koná, se roznášejí básně obyvatelům přímo do poštovních schránek, udržuje se tzv. "telefon dne", kdy umělci recitují namátkou volaným. Minulý rok například místní ozdobili stromy papíry s básničkami, které věšeli na větve. Poezie se tu stává součástí komunitního a kulturního života, oslovuje i imigranty, kteří mají sami obtíže se zařazením do společnosti a kteří často ani nezvládají dobře francouzštinu.

Neznamená to také, že jen tištěná poezie je málo? Že musí jít k lidem? Zkrátka - v konkurenci hudby, divadla, filmu, a hlavně televize se posluchačům vnutit? A že proto básníci hledají nové formy výrazu?

Jsou určitě tvůrci hledající nové cesty, jakými by poezie mohla promlouvat, ať už skrz různé koláže, předměty, rytiny. Ale nejde jenom o to. Situace a pracovní podmínky pro umělce, a hlavně lidi od divadla jsou ve Francii stále těžší a těžší, a přesto - nebo právě proto - u nás spontánně vznikají různé menšinové, takřka soukromé kulturní akce.

Viděl jsem jednoho herce, jak každé ráno čtvrt hodiny recitoval na maloměstě z přistaveného karavanu básně, zatímco místní chodili kolem nakupovat. A ti, co se zastavili, z něj byli celí u vytržení, bavili se.

Ten chlapík z karavanu prostě zvolil zcela jiný způsob komunikace, ne jako nějaký poeta ze slonové věže, který dobře prodává knížky u Galimarda. Lidé jsou celí vyhladovělí po obyčejném lidském rozmlouvání a potřebují, aby k nim i básník mluvil jako člověk, protože situací, kdy k nim někdo hovoří z pozice šéfa, obchodního partnera nebo rodiče, zažívají dnes a denně dost. Ocitli jsme se v čase, kdy je zpochybňován samotný jazyk i způsob, jakým se na nás obracejí televize, politici, kolegové v práci.

Tahle dennodenní komunikace zdřevěněla a celá se zahlušila frázemi. A může to být právě umělec, kdo s námi začne opět normálně komunikovat, kdo nás rozesměje a komu uvěříme, třeba i na tom tržišti, jako se to dělalo kdysi v sedmnáctém, osmnáctém století.

Má být poezie politická, vyjadřovat se k politice?

Já bych spíše použil slovo polemičnost. Někdo píše a nemá jinou ambici než potěšit, neponouká k tomu, abychom znovu a jinak přemýšleli o člověku.

Ovšem na druhou stranu v každé zemi najdete autory, umělce, kteří vzdorují, kteří se snaží objevovat jiné svobody, způsoby jak se dívat, jak čtenáře probudit. Nevzbuzují jenom emoce, nevyvolávají slzy a soucit, ale dovedou naše utrpení svými básněmi kompenzovat. To je podle mého názoru poezie, která polemizuje s obvyklým obrazem, jaký o člověku vytváří třeba právě televize.

Co to je političnost v umění? Určitě ne plakát, agitka. Můžete samozřejmě vyjádřit nějakou úzkost, bezmoc světa, ale stejně musíte především vycházet ze své duše. Političnost umění musí oscilovat mezi oběma těmito polohami, intimním a veřejným, třebaže usiluje o to, jak změnit nebo "opravit" svět.

Francie v létě zažila nejen extrémní vedra, ale i masivní stávky státních zaměstnanců a protesty umělců, kteří žijí ze statutu tzv. "intermitants" (statut, který zajišťuje umělcům státní podporu v době, kdy jsou nezaměstnaní). Co se to ve Francii děje?

Na to nelze jednoduše odpovědět. Vláda začala využívat obtížné situace a pod záminkou narovnání státních financí, a zejména pod tlakem velkého byznysu se snaží prosazovat reformy, které by sloužily především zájmům velkých společností a firem.

Ty usilují o co největší svobodu ke své činnosti, aby mohly zvyšovat své zisky. Na druhé straně nebyla i přes mohutné státní intervence, které získaly některé společnosti v krizi, vytvořena žádná nová pracovní místa. A k tomu všemu vláda už loni přisoudila méně peněz ministerstvu kultury, jehož rozpočet předtím stabilně dosahoval jednoho procenta státního rozpočtu. Podle jejích představ by třetina všech umělců ve Francii měla "zmizet" nebo změnit povolání. Jenže nezaměstnanost u nás dosahuje nebezpečné hranice deseti procent. Krátce řečeno, začíná jít do tuhého.