Asi je zbytečné se ptát, jak se teď cítíte, ale uvědomujete si už v tuto chvíli, co pro vás vítězství v Cinéfondation znamená?

Je to úžasné, ještě pořád se z toho šoku nemohu vzpamatovat, ale vím velmi dobře, že to pro mě znamená moc. K první ceně náleží finanční odměna, díky níž budu moci celý rok jen v klidu pracovat na scénáři. Je mi 31 let, jsem vdaná, manžel je střihač, ale musím se o sebe samozřejmě postarat, vydělat peníze. Teď nemusím mít obavy, z čeho zaplatím složenky. Ještě důležitější ale je, že jako vítěz mám zaručeno, že až natočím svůj celovečerní debut, bude se hrát v programu canneského festivalu. A doufám, že jistota účasti v Cannes mi také umožní sehnat lépe na film peníze.

Jaké bylo celé soutěžní klání, jak jste se tu měla?

Bylo to moc příjemné. Po projekci mě všichni chválili, jak je film pěkný, jedna Američanka, která studuje v Polsku, dokonce při promítání brečela a ještě potom mi se slzami říkala, jak ji to dojalo, i když sama žádnou podobnou zkušenost nemá. Cítila jsem se tu ohromně příjemně, myslím, že mezi námi byla dokonce méně rivalitní atmosféra než na FAMUfestu. Nikdo neřešil ceny, všichni jsme byli šťastní, že jsme vůbec tady, protože už to pro každého hodně znamená – média se o nás začala zajímat. Bydleli jsme všichni v jednom hotelu, měli jsme pokojové party, jen škoda, že program byl tak nabitý, že jsme si nemohli povídat víc. Ráda bych s nimi zůstala v kontaktu.

Studentské filmy se hrály v jednom ze sálů festivalového paláce. Prošli jste se přesto po slavném červeném koberci před hlavním sálem bratří Lumierů?

Prošli, a byl to nezapomenutelný zážitek i proto, že pořadatelé přiřadili uvedení mladých režisérů do Cannes k filmu Quentina Tarantina, na který byl největší nával fanoušků. Hraje v něm Brad Pitt, přijela za ním Angelina Jolie…Řev byl všude takový, že jsem vůbec neslyšela svoje jméno, když nás jednoho po druhém představovali. Ale pocit to byl krásný.

Měla jste už před vyhlášením cen konkrétní ohlas na svůj film?

Měla, pozvali mě na festival do Varšavy a do brazilského Sao Paola, to je nádherné.

Jak jste se na cestu do Cannes připravovala, je k tomu třeba něco víc než mít letenku a sbalený kufr?

Těch příprav bylo hodně – díky tomu, že jsem dva roky pracovala na karlovarském festivalu, jsme věděla, že musím mít plakát, letáky. Bez takového vybavení to vůbec nemá cenu, všichni ho mají… Ale musela jsem si všechno udělat – a můj velký dík patří kamarádům, kteří mi s tím zadarmo pomohli.

Co teď máte v plánu?

Ještě mě čekají domluvené rozhovory, doděláváme DVD k 15. výročí divadla Archa, a pak někam odjedu, zavřu se a budu psát. To jsem si přála, už když jsem sem jela, a teď díky vítězství vím, že to bude možné.

Váš první celovečerní film bude po letech nejspíš také první, který bude mít Česká republika v programu Cannes. Už víte, co to bude?

Zatím mám jen krátkou synopsi, ale zajímají mě komorní, sevřená psychologická dramata. Ta synopse je v lecčem podobná Bábě, i když není o starých lidech. To je zatím všechno.