Posluchači – mezi nimi nechyběl ani ministr kultury Václav Riedlbauch s peruánským velvyslancem – měli možnost slyšet šestatřicetiletou hvězdu v její nejvlastnější doméně,  v podání árií z oper 19. století reprezentovaných italskou trojicí Bellini, Rossini a Donizetti a Francouzem Gounodem.

O doprovod se postarala Pražská komorní filharmonie řízená Američanem Christopherem Franklinem. Blýskli se i podáním několika orchestrálních čísel. Pozornost byla hlavně soustředěna na sympatického Jihoameričana.

Přednes doprovázel jen minimálními gesty pohroužen do krásy árií, kde vynikající technika ve spojení s elegancí, lehkostí a krásnou čistých výšek zvedala publikum ze sedadel.

Někdy jich „vypálil“ zcela lehounce i několik za sebou a při nejvíce očekávané árii Tonia z Donizettiho Dcery pluku mu nevadil ani právě zahájený ohňostroj od Karlova mostu.

Stojícímu aplaudujícímu publiku se odvděčil třemi přídavky, árií z Rossiniho Lazebníka, z Verdiho Rigoletta a Larovou písní Granada. Tou jako by se přihlásil ke svému předchůdci José Carrerasovi, ke kterému je svým lehounkým lyrickým tenorem přirovnáván a jenž ji také rád přidává.