O materiál rozhodně nemá nouzi: sbírá ho v parcích, loví v kontejnerech nebo vozí z exotických krajin. Z tzv. petek vytvořila také Národní muzeum PET lahví čítající přes 1500 kusů z celého světa.

Kdy jste objevila jeho kouzlo?

První plastiku z PET lahví jsem udělala před pěti lety. Vypadalo to nejprve jen jako nezávazný experiment, ale časem se z toho stala seriózní a celkem náročná dlouhodobá práce, která se stále vyvíjí.

Dáváte umělohmotným lahvím novou tvář, nový život. Jak si je obstaráváte?

No rozhodně ne poctivým pitím. Doma pijeme spíš vodu z vodovodu nebo pivo ze skla. Ale zato systematicky a téměř denně obcházím žluté kontejnery, lovím z nich poklady a házím je do kufru auta. To je pro mě radostná a povznášející činnost. Ovšem pak to musím všechno umýt, vysušit a utřídit – a to už tak vzrušující není.

Sakura - detail stromu (2009)

.: Sakura - detail stromu (2009)

FOTO: archív Veroniky Richterové

Vytváříte faunu a flóru, a když jsem zahlédla váš květináč se žlutými narcisky, nemohla jsem uvěřit tomu, že jsou z petek. Zpovzdálí vypadaly říká. tak autenticky. Proč vytváříte právě „umělou“ přírodu? Je v tom zvláštní symbolika…

Mě inspiruje kdeco, nejen příroda, ale je fakt, že zvířata a rostliny převažují – jsou to nevyčerpatelné zdroje. Většinou mám nějaké téma, které mě drží třeba rok i déle. Často se k němu zas oklikami vracím. Poslední dobou jsem se zabývala Afrikou, bubny, šamanskými artefakty a maskami z kanystrů. Možností je tolik, že nevím, kdy s tímhle tématem skončím. Právě připravuju velký „křišťálový“ benátský lustr pro taneční sál, což je trochu z jiného soudku.

Jaké vidíte v pet-artu možnosti?

Součástí mé práce je pet-art zkoumat, k čemu všemu je dobrý, experimentovat… Záleží i na nabídkách, z nichž si vybírám to, o čem vím, že mě může někam posunout. Pet-art jsem vyzkoušela ve scénografii i v tanečních kostýmech, a v tom chci ještě pokračovat. A další možnosti vidím v architektuře.

.: Sochařka Veronika Richterová

FOTO: archív Veroniky Richterové

Používáte „petky“ ze všech koutů světa. Ve které zemi se vám v tomto ohledu nejvíc líbí?

Nejlepší dojem na mě dělají liberální země, kde se nezamykají kontejnery na plastový odpad, nebo takové, kde o ekologii ještě neslyšeli a já můžu PET lahve volně lovit v moři, na plážích, v houští. Naopak sousední Německo s přísným pořádkem a zálohovým systémem je pro mě zemí nehostinnou.

Jinak by byl velký luxus dovážet si ze zahraničí materiál na práci – toho máme doma dost a v porovnání se světem ve vynikající barevné škále. Cizokrajné lahve sbírám do svého Národního muzea PET lahví. Moje sbírka už má přes 1500 exponátů z 58 zemí světa, ale tolik opravdu necestuju. Samozřejmě když už někam jedu, nikdy se nevracím s prázdnou, proto moje zavazadla bývají sice lehká, zato nadrozměrná.

Národní muzeum PET lahví je vskutku unikátní počin…

Je to moje pečlivě uspořádaná sbírka podle druhů nápojů a podle kontinentů a zemí. Vzniklo to celé bez nějakého velkého úmyslu, čistě z mé sílící potřeby uchovat pro budoucnost svědectví o rozmachu PET lahví jako fenoménu dnešní doby. Ukázat na jejich vývoji dobové tendence v designu, rozdíly mezi zeměmi, mezi špičkovou a běžnou produkcí, ekologické aspekty…

Houbičky (2005)

.: Kaloň rodriguezský (2006-2007)

FOTO: archív Veroniky Richterové

Jak se od sebe PET lahve z různých zemí liší? Lze z nich vypozorovat typické národní rysy?

To je právě zajímavé, ty různé národní charaktery. Skandinávské mají střízlivé vybroušené siluety s decentními odchylkami, zatímco třeba moldavské hýří rozmanitostí a národní charakter dávají na odiv tvary připomínajícími báně pravoslavných chrámů. Thajské lahve se honí za svým nedostižným vzorem – Japonskem, zatímco Ukrajina hbitě kopíruje ty rakouské. A pak jsou tu lahve globálních značek stejné po celém světě, které se liší jen etiketou.

A jaký úlovek byl nejcennější?

Cenné jsou vzdálené lokality, cenné i nasazením přátel, kteří je dovezli často z neklidných koutů, jako jsou Afghánistán, Gruzie nebo Aceh na Sumatře. Oblíbence nemám, mě potěší každý přírůstek jako třeba ta špinavá stará česká zapomenutá někde ve sklepě těsně po revoluci.

.:Houbičky (2005)

FOTO: archív Veroniky Richterové