Povídky jsou vesměs krátké, ale rozdílné v době, tématech i v náladě. Nejsilněji zafungují ty první, z let šedesátých a sedmdesátých, kdy se odehrávala malá-velká dramata na každé obyčejné základce či střední škole. Rebel Elvis se tam promění v kolaboranta režimu, když zjistí, že mu popularitu ve škole ukradli týpci, kteří brnkají Beatles. Řešení vidí v tom, že jim uškodí a úlisně nabídne své služby soudruhu řediteli.

Dobrá je i povídka o klukovi zabitém ruskými okupanty. S jeho smrtí se po svém vyrovnává kamarád, který se stydí za to, že událost mu vlastně zajišťuje pozornost okolí a stává se tak zajímavějším. Krutá realita je ale taková, že smrt jednoho člověka vlastně nikoho moc nebere a místní pošťačka jako typ "z lidu" komentuje okupaci výroky "Už aby se to zase urovnalo" a "Už aby ta televize byla zase ke koukání".

Na celým bigbítu jsou nejlepší ty mraky děvek

Jedno se musí Šabachovi nechat, používá špičkové hlášky, které následně vynikají i ve filmových zpracováních. "Na celým bigbítu jsou nejlepší ty mraky děvek," konstatují drsně zakladatelé amatérských hudebních skupin, které se rozpadnou dřív, než začnou. Nakonec žádné "děvky" nezískají a ještě jsou okolnostmi donuceni hrát šaškárny na komunistické besídce.

Povídky ze současnosti jsou také čtivé, nicméně nezanechají tak hlubokou stopu, jako by vznikly nějak dodatečně. Škoda lásky ale jako celek potěší, i když nepřekonala Občanský průkaz nebo Babičky.