Mezi největší bohatství národů střední Evropy patří – řečeno s nadsázkou – tragická historie. Stále se omílá či popírá, jako by v jejím zaříkávání byla útěcha.

Pořady jí věnované se těší velké popularitě, mnozí se masochisticky učí nazpaměť památné bitvy, počty mrtvých na Dukle či datum popravy Milady Horákové. Historici si zprivatizovali kult vykladačů národního údělu.

Šest válečných konfliktů 20. století

Kuchaři se starali o hladové bojující žaludky a dodávali vojákům dobrou náladu, odvahu a často svými vařečkami ovlivňovali běh událostí. Neboť i velká vítězství či národní hrdost musely stát „na pevných nohách kuchyňského stolu“, jak říká gargantuelsky poťouchlý režisér.

Snímek líčí příběhy kuchařů ze šesti válečných konfliktů 20. století, od 2. světové přes alžírskou, okupaci Československa v roce 1968 až po občanský konflikt v Jugoslávii či tragédii v Čečně.
Němec Franz Wienhart pekl chléb pro wehrmacht, Maďar Békés Mihály připravoval guláš sovětským okupantům, Ljudmila Kornevová sbírala a nakládala houby pro sovětská vojska v normalizačním Československu. A tak dále...

Snaha osvobodit se z historie

V téhle přemýšlivé, mnohovrstevnaté dokumentární grotesce – ironicky vystavěné na půdorysu pitomoučkého pořadu o vaření – klade však Kerekes otázky, o kterých nikdo ze zpovídaných nikdy nepřemýšlel.

Jak lze projít se ctí válkou, jak se v tragické historii dají podle receptů nejen vařit jídla, ale i se nezpronevěřit. Hřejivá drsnost kuchyňského mletí masa či kuchání kohouta odráží nejen národní stereotypy, kultury, ale i hladové instinkty nacionalismu a nenávistných konfliktů.

Cíl hezké hry na chytračení s divákem i minulostí je však ještě jiný – uniknout historii, udělat si z ní legraci a osvobodit se od ní. Vždyť by stačilo, aby se kuchaři všech zemí spojili a přestali pro armády vařit! A nastal by první světový mír.