Je to vlastně událost. Hrávají se u nás orientální pohádky Tisíce a jedné noci, inspirace jimi zakotvila nejnověji v Divadle Minor, současný arabský svět jako by ale zůstával střední Evropě spíše uzavřen. Ani Mohamed Kacimi-El Hassani (1955) k nám nepronikl z rodného Alžírska, nýbrž přes Paříž, kde žije a tvoří od roku 1982.

Všude kolem válka

Před premiérou jeho Svaté země v Praze zastavil se u Vltavy osobně. Nezapře hrdého potomka obyvatel severoafrických polopouštních náhorních rovin a jeho tvář vykazuje typové příbuzenství s Omarem Sharifem v mladších letech. Hrdý a moderní příslušník rasy, stavějící vlastní dílo proti jakýmkoli džihádům.

Svatá země se poprvé hrála v roce 2006 v pařížském Théâtre de la Tempete. Do češtiny ji přeložil Jan Tošovský. Je v ní zaklet lyrismus, ačkoli její téma je současné, až mrazí v kříži.

Svatou zemí budiž každá vlast. Dosaďme do příběhu Bejrút, Teherán, Kábul, Alžír, Sarajevo, Prištinu, jakékoli město, v němž lidé prožili válečné útrapy. Touží po štěstí, bomby a střely přinášejí ale útrapy, zmar a smrt, vytrácení lidskosti z duše člověka.

Taková je Ímán (Týna Průchová). Stará se o zraněného kocoura Ježíše, který sádru na zlomené noze nesnáší, ránu si rozdírá a krvácí. Rakety ničí domy hned v sousedství. Vražedný vzdor Amína (Igor Orozovič) přinese určitě odvetu vojáků…

Neustávající kontroly domobrany (Tomáš Krejčíř), moudře věcná odevzdanost Alíji (Eva Salzmannová nebo Alena Štréblová), Jadovo (Ondřej Pavelka) ironické komentování kabaretu nenávidějícího se, znesvářeného světa.

Je ještě naděje?

Ostré Kacimiho dialogy přibližují jeho Svatou válku evropské literatuře, občas ve volbě lexikálních prostředků probleskuje dokonce obeznámenost s apendixem dramatiky coollnes. Překonává ji ale účinným vyobrazením nenapravitelných lidských nenávistí, pěvně zakořeněných v nesmyslných ideologiích.

A najednou do příběhu proskočí básnický obraz, metaforicky košaté pojmenování tužeb a nadějí. Nejbližší repríza Svaté země bude v Saint Germain klubu Rock Café 27. dubna.