Článek
Jakou cenu tedy má Karton veverek? Zapeklitá otázka. Na první poslech znějí kytary dobře, riffy jsou hard-rockově hutné, ale přitom je oživuje až funkový říz a neposednost. Také rytmika na české poměry zdatně tepe. Vytýkat pop-rockové skupině nepůvodnost je k ničemu, v žánru už dávno nelze být originální, dnes jde jen o to, jestli deska baví a zní dobře. Mnoho posluchačů a kritiků také dlouho irituje tlumený wohnoutovský (ne)zpěv a fakt je, že ho stále provází prapodivný afekt.
Mnohem větší problém než zpěv ale představují texty. Po skončení některých písní není ani přibližně jasné, o čem vlastně byly a celá deska vyvolává silný dojem, že její textová složka vznikla asi za 30 minut metodou brainstormingu (rychlé chrlení spontánních nápadů bez jakékoliv autocenzury). Nebo spíš v těžké opilosti.
Jistě každý nemůže psát hluboké věci jako Horáček nebo Svěrák, ale tohle už přesahuje všechny hranice únosnosti. "Kráčel si programátor s I-podem na uších, nasál ho eskalátor, co s tím fakt netuším," sděluje např. frontman a po mnoha podobných verších je jasné, že Wohnout by si měl především najít externího textaře.
Wohnout: Karton veverek, Sony Music 2009