Zpěvák a kytarista Radan Dolejš vzpomíná na to, jak to u nás s popularizací těchto písniček chodí.

Už na sklonku osmdesátých let jste fungovali jako Šlapeto a hráli staré české písničky. Jaký byl impulz ke vzniku takového hudebního projektu?

V prvopočátcích za tím byla studentská recese. V devětaosmdesátém jsem byl na vysoké škole, studoval jsem na filozofické fakultě češtinu a dějepis. Na Ježkově konzervatoři jsem se navíc u pana Suchého učil písňový text a u pana Roubínka dramaturgii.

Tehdy přitáhl kamarád Ivo Zelenka staropražské písničky. Sklízeli jsme s nimi velký úspěch. Přijali jsme tedy ještě Jirku Pánka na kontrabas a začali jsme hrát veřejně. Všechny akce pro kapely podobného charakteru se tenkrát sdružovaly kolem divadelních poutí a jejich odnoží.

V pražském Parku kultury a oddechu Julia Fučíka na Výstavišti se setkávaly v podstatě tři kapely: Pražský pouťový orchestr, Slaný Lotouš, z nichž se později vyklubal Čechomor, a Šlapeto. Muzikanti se v nich různě střídali, byla to líheň téhle muziky.

Co vás na staropražských písničkách nadchlo?

Společným jmenovatelem naší tvorby jsou legrační texty a zpěvné refrény. Byli jsme společnost vysokoškoláků, kterou přestalo bavit hrát dokola Kryla, Olympic nebo Katapult. Staropražské písničky nejsou šmrnclé dechovkou, jsou to v podstatě lidové písně, které je snadné hrát u táboráku nebo v klubu.

Je to pořád recese?

Když bylo evidentní, že to u lidí funguje, dostavila se u nás velká pracovitost, někdy až urputnost. První desku jsem na začátku devadesátých let vydal s jedním pánem z Lovosic. Já zaplatil studio, on vydání.

Rychle se to chytlo a my se brzy dostali k vydavatelství Monitor. Jelikož nás exkluzivní smlouva zavazovala k vydávání desky každý rok, vyžadovalo to už systematickou práci.

Stali jste se profesionály?

Měli jsme období, kdy jsme se tomu věnovali velice intenzivně. Dostali jsme nabídky k hraní ve Švýcarsku nebo v Německu na festivalech a podobně. Vystupovali jsme v německé televizi a v roce 1993 jsme točili desku v Nizozemsku. V té době to v zahraničí fungovalo lépe než doma.

Stávalo se, že jsme měli na vedlejší scéně na festivalu velký úspěch, zatímco do Plzně na nás přišlo jen šestnáct diváků. Byla to mravenčí práce. Nikdy jsme ale neuhnuli k jiné muzice. Několik let jsme hráli na sto třicet koncertů ročně, do toho jsme ale chodili do práce. Nakonec jsme se dostali do stadia, kdy to skoro nebylo k přežití.

Jak rozuměli v zahraničí staropražským písničkám?

Měli jsme kombinovanou moderaci, německo-českou nebo česko-anglickou, a pro koncerty v německy mluvících zemích jsme měli část repertoáru v němčině.

Fungovalo to poměrně dobře, ale brzy jsme se dostali do situace, kdy jsme se museli rozhodnout, jestli chceme hrát v zahraničí, nebo doma. Zvolili jsme logičtější variantu – vrátili jsme se domů.

Po dobu kariéry Šlapeta a posléze i Patroly jste hráli většinou s velkým úspěchem a ohlasem. Kalkulovali jste?

Takové období přijde vždycky. Je jen otázka, kdy a co s tím člověk provede. My se do toho dostali někdy kolem roku 2000, kdy jsme pořád ještě měli povinnost natáčet každý rok desku a přitom většina našeho repertoáru byly staré písničky, jejichž počet není neomezený, zvláště pak počet písniček dobrých.

Bylo to složité období, moc jsme si s tím nevěděli rady. Vyřešil jsem to tak, že jsem ze Šlapeta odešel a chtěl s hraním přestat. V té době byl ale populární mladý Robert Papoušek. Produkoval jsem mu cédéčko a s kapelou, se kterou jsme ho nahráli, jsme s ním pokračovali jako Patrola.

To vypadá jako ještě větší kalkul…

Hnacím motorem pro mě byly dva projekty, které jsem měl v hlavě. Hospodské písničky jsme nahráli s lidmi, kteří mají k hospodám vřelý vztah, například s Fanánkem, Alešem Brichtou nebo Pepou Vojtkem.

Druhým projektem byla pocta Karlu Hašlerovi ke 125. výročí jeho narození. Nahráli jsme spoustu písniček, jež ho proslavily, i těch, které se kvůli komunistům nesměly hrát a zpívat. Výsledkem těch dvou nápadů je, že Patrola hraje dodnes. Spojila se s lidmi ze Šlapeta a vystupuje jako Patrola Šlapeto.

Zkoušeli jste sami napsat písničky v duchu těch staropražských?

Měli jsme ve Šlapetu takové období v polovině devadesátých let. Pokusy se tu a tam objevují dosud, ale nemáme odvahu dávat je na desky. Nejsou takové, jaké by od nás lidi očekávali. Navíc by bylo velmi odvážné uvádět je například vedle výtečných písniček Karla Hašlera.

Co je pro vás na Hašlerových písničkách tak přitažlivé?

Líbí se mi jak hudebně, tak textově. Byla to v podstatě dobová pop music, jeho písničky musely zaujmout na první poslech, ať už v hospůdce, nebo třeba v šantánu.

Když šel Hašler na pódium, měl čtyři minuty na to, aby lidi zaujal. Většinou to dokázal a jeho písničky pak prověřila doba. Netýká se to samozřejmě úplně všech, ale zlatý fond, který hrajeme, je opravdu výtečný. Je to nedílná součást takzvanéhoměstského folklóru, hudebního stylu, kterému se u nás nikdo moc nevěnuje.