Právě jste se vrátila z Bruselu, kde jste zahajovala výstavu fotografií Franz Kafka a Praha. Jaký byl ohlas?

Společnost Franze Kafky a Pražský dům v Bruselu připravili výstavu s názvem Praha, město Franze Kafky. O něm, jeho rodině, přátelích, o díle. Je doplněna fotografiemi Jana Lukase, který zachytil v šedesátých letech minulého století ještě atmosféru Kafkova rodného města.

Lukas je významný fotograf, který dělal snímky Prahy na základě jeho citátů. Vydali jsme také publikaci Kafka a Praha. Úspěch byl obrovský, zahájení se konalo za účasti více než stovky hostů. Při vyslovení jmen Praha, Kafka, Jan Lukas se pokaždé ozval potlesk, bylo to úžasné.

Dokdy je otevřena?

Do 27. března. Lidé byli nadšeni vyprávěním čestného předsedy Společnosti Franze Kafky Arnošta Lustiga o jeho vztahu ke Kafkovi jako tvůrci. Co vyčetl z jeho psaní. I co říkal Max Brod, kterého v Tel Avivu zval na liblickou konferenci.

Hudbou vernisáž doprovodil Jiří Stivín. Ověřila jsem si, že Kafka je celosvětový fenomén symbolizující Prahu i sepětí české, německé a židovské kultury. Obávám se, že kdybychom takovou výstavu udělali doma, že by nevyvolala takový zájem. Přece jen to je už maličko obnošená vesta. Evropa to ale vnímá jinak. Jako trvalý impulz.

O co se lidé nejvíc zajímali?

Pražský dům je nedaleko Evropského parlamentu ve vilové čtvrti z 19. století. Sám má velké kouzlo. Dotazů bylo hodně, jedna paní se třeba ptala, proč psal v Čechách německy. Byl vystaven i náš splněný sen, úplné vydání Spisů F. Kafky. A ještě než jsem se vrátila, tak do Prahy volal Slovák žijící v Bruselu a objednal si všechny přeložené svazky.

Co jste v Bruselu ještě viděla?

Výstavu o Karlu Čapkovi v Českém centru, která je také velmi hezká. Byli jsme se podívat na Entropu Davida Černého a zjistila jsem, jak média a třeba jen fotografie zkreslují informace. Jakmile ji člověk nevidí v reálu, nemá tu správnou představu.

Přiznám se, že jsem se k tomu stavěla maličko s odstupem, i když mám Černého ráda. Je to půvabné, hravé. Řekla bych dílko, ale je to ohromná věc. Byla jsem překvapená, kolik lidí tam chodí. Stojí, hledají nějakou zemi, protože nejsou srovnány geograficky. Smějí se, zkrátka má to velký ohlas. Chvilku hrají dudy, blikají autíčka…

Neodejdete s pocitem, že jste viděl vrcholné dílo výtvarného umění, ale určitě pobaven. Což je také smysl umění. Rozhodně to dělá reklamu naší republice a ne negativní.