"Dnešní divák je sice díky médiím informovanější, ale zase méně citový a ochotný zapojovat vlastní fantazii. Vše mu je podáváno předkousané. Děti takřka nečtou a málo se s nimi v rodině i škole vypráví. Není čas," porovnala dnešní děti s jejich vrstevníky před 20 lety Helena Štáchová z Divadla Spejbla a Hurvínka.

Podle ředitele divadla Minor Zdeňka Pecháčka kazí dnes dětem vkus především filmy a počítačové hry. "Nabídka dětských filmů je mnohem větší, je plno televizních kanálů, kde se chrlí animované, počítačově dělané filmy. Jsou agresivní nejenom obsahem, ale i formou, která je zrychlená," řekl ČTK Pecháček. Hranice reality je posunutá, dětský divák je podle něj zmlsanější. "Možná i necitlivější. Když máte něčeho nedostatek, tak jste vnímavější," míní ředitel.

Dětem prý také chybí pozornost dospělých. "Jsou lačni po pozornosti nás, větších kámošů, ve kterých vidí své vzory. V dnešní době mají rodiče čím dál méně času na své děti, bubák finanční krize vleze na chvilku do každého domu," míní zakladatelka divadla Mazec Bibi Marešová.

Když děti šustí

Hlavním úkolem většiny divadel pro děti je tak pobavit a přinést nějaký zážitek, strhující divadlo. "Když děti takzvaně šustí, je to strašné. Musíme dělat divadlo tak, aby nešustily," uvedl Pecháček. Divadelníci se tak podle něj chtě nechtě musejí inspirovat také u filmu.

"Velká filmová studia vidí, že rodinný film je komerčně zajímavý, jde na to celá rodina. To je i moje filozofie, chci dělat divadlo rodinného typu, to znamená divadlo pro celou rodinu, nikoliv jenom pro děti," uvedl Pecháček. S představeními pouze pro dospělé zase vyrukovalo tradiční loutkové divadlo Spejbla a Hurvínka.

I když se divadelníci hodně snaží, aby děti chodily do divadel samy, jsou většinou na představení "nahnané" - učitelkami nebo rodiči. "Režiséři to pak často zneužívají. Říkají si, že dělají divadlo 'jenom' pro děti, že ho nemusejí dělat naplno. Ale děti se nenechají opít rohlíkem," míní dramaturgyně divadla Minor Petra Zámečníková. I dětské divadlo by se mělo dělat profesionálně, s profesionálními herci, režiséry, výtvarníky. A je pak jedno, jestli jde o pohádku nebo dramatizaci dětské povídky. Jakým žánrům dávají dnešní malí diváci přednost, nelze podle dramaturgyně říct.

"Dobré (inscenace) jsou na tom dobře, špatné méně dobře. Pouze je nutné způsob jejich realizace přizpůsobit dnešnímu způsobu vnímání. Divák je méně trpělivý a vyžaduje rychlá sdělení," dodává Štáchová. V Minoru, kde se velice často uvádějí netradiční tituly, museli prý diváky naučit nebát se novot. "Červené Karkulce každý rozumí, každý ví, o čem je. Když máme titul jako Pluto a podkova, nikdo neví, co to je. Diváky je ale potřeba neustále přitahovat," uvedla Zámečníková.

Divadla pro děti tak hledají originalitu a předbíhají se v nabídkách. Minoru se například osvědčilo zadávat práci více režisérům. "Chceme, aby byly vidět různé styly. Umělecký šéf, stálý režisér vytváří kontinuity. To není pro děti vhodné. Navíc doba je zrychlená, nikdo neocení kontinuitu," míní Pecháček.

Divadélko Mazec zase zapojuje do her přímo děti. "Bereme je na jeviště, aby byly na chvilku jedni z nás," uvedla Marešová. Děti dostanou kostým a nějakou divadelní rekvizitu a hrají. "To jsou chvíle, kdy jsme s nimi ve velmi těsném kontaktu, za tu chvilku o nich zjistíme mnohé - inteligenci, sociální vyzrálost, humor, hravost, hyperaktivitu, nebo naopak úplnou apatii, pasivitu," dodala divadelnice.

Největším přínosem dětských divadel zůstává i dnes společný zážitek. "Devizou (divadel) je, že diváci se ze světa papučové kultury vydávají na cestu mezi lidi a za společnými zážitky," uzavřela Štáchová.