Píšete hlavně o ženách. Je to proto, že většina vašich děl je autobiografická, nebo jsou ženské postavy vděčnější fantazií, citem, vnímáním světa?

Obojí je pravda. Čerpám ze svého života a jak stárnu, proměňují se i moje ženy. Souvisí to i s mou minulostí nepříliš úspěšné herečky. Píšu postavy, jaké bych si byla sama ráda zahrála.

Pomáhá vám herecká zkušenost při psaní?

Určitě. Bez herecké zkušenosti bych nikdy nezačala psát hry, ale třeba básně.

Nemáte dnes touhu zahrát si některé z postav, které píšete?

Opravdu ne. Netoužím už po hraní. Herečky mají těžký život, alespoň u nás v Dánsku se prosazují daleko složitěji než jejich mužští kolegové. Psát hry je svobodnější.

  

Ale hry jsou závislé na inscenátorech, takže to zas tak svobodné umění není...

Psát pro divadlo je vždycky riziko, protože je dělají živí lidé, ale to je na tom zároveň přitažlivé. Divadelní hra by měla být tak silná a elastická, aby unesla to, co s ní někdo udělá. Osobně jsem dost alergická na přepisování textu, protože mi záleží na jazyku. Jenže divadelní hra je jako dítě, které se odstěhuje z domova. Doufám, že přežije, ale není jisté, jestli se bude chovat podle mých přání.

Hrdinkou vaší hry Transit je letuška. Proč právě toto povolání?

Letušky a piloti představují moderní řecké bohy. Nejmodernější z moderních. A pro mě je hrdinou dnešní společnosti žena, ovšem ne ve zjednodušeném feministickém smyslu. Žena, která rozhoduje, ale také nese důsledky rozhodnutí a odpovědnost. V dobrém i zlém.

Psát o ženách jen jako o obětech znamená udržovat je v rolích obětí. Vůbec dělení na mužské a ženské role pokládám za omyl, který brání mnohem přímočařejšímu vztahu mezi nimi. Muži i ženy jsou už natolik zmateni tím, jaké role se od nich očekávají, že se k sobě téměř nedokážou přirozeně přiblížit. A to je tragédie.

Transit má v originále název Konec světa. Máte pocit, že svět končí, výrazně se mění?

Mění se rozhodně pro hrdinku mé hry. Ale ano, svět se zásadně mění. Klimatické změny, finanční krize... Ale to tu bylo už dřív. Snad to dnes jen cítím naléhavěji. Jednou o víkendu jsem v přívětivé přímořské oblasti uviděla nápis Konec světa. To mě inspirovalo. Konec světa může přicházet i zcela nenápadně. A možná si to zatím málo uvědomujeme.

Jste známá vytříbeným stylem svých románů i her. Dánština, stejně jako čeština, je malým jazykem. Cítíte jeho ohrožení, například angličtinou?

Velice. Je přirozené, že se jazyky navzájem ovlivňují, ale nelíbí se mi, že to probíhá jen jedním směrem. Mrzí mě, že z jazyka mizí rozmanitost. Když poslouchám své děti, cítím, jak jazyk pustne a šediví. A je zajímavé, že někdy, i když mluví dánsky, zní to jako špatný překlad z angličtiny. Ovlivňují to špatné rychlopřeklady anglicky mluvících seriálů a filmů. Nepřipustit mrzačení jazyka je úkol i nás, spisovatelů, a vás, novinářů. Nepřizpůsobovat se.

Na čem nyní pracujete? Bude to opět divadelní hra?

V létě jsem začala pracovat na románu, kde je vypravěčem muž, což je pro mě něco nového. Ale pak bych se ráda vrátila k divadlu. Psát hry mě baví ze všeho nejvíc.