Poznal ji v Paříži, kam ho pozval kamarád Butch, jehož okouzlil půvab města nad Seinou, kde počátkem padesátých let minulého století, ale předtím už od let dvacátých a třicátých, hledaly inspiraci a potěchu desítky nejenom amerických umělců. Poštulka se s nimi prochází jednotlivými kavárnami, kluby a popis života charakterizovaného jmény J. P. Sartre nebo Boris Vian má jedinečné kouzlo.

Po jeho stopách se vydává o generaci mladší Američan Vak, který jak v Paříži, tak v České republice hledá každého, kdo si pamatuje na osud zahraničního hudebníka z lásky sloužícího poúnorovému režimu.

Cesta za láskou se proměnila v horor politického vězně

Jen aby mohl být na blízku obdivované osobě. Politické procesy v plném proudu, za každým rohem špión, nebylo divu, že se Henryho cesta za láskou věrohodně proměnila v horor politického vězně.

Autor proslulý pěveckými hity stejně jako knihami věnovanými receptům na dobrá jídla i názory gurmeta kombinuje s přiměřeností kuchařského mistra literární téma i jeho zpracování. Na každý Henryho krok z let 1951 až 1953 reaguje Vak kráčející stejným, ale přece tolik odlišným prostředím půlstoletí po něm.

A tady je skryta příčina Poštulkova literárního úspěchu: napsal politický román o bolestné době, i když píše převážně o lásce. A téma lásky prostupuje Vakovy osudy nejen proto, že hledá pro cestu společnici nebo překladatelku. Je to totiž základní téma lidského života, touha stejně jako prokletí či nedostupný ideál vyžadující znovu a znovu se vydávat na dotek k druhé osobnosti a hledat způsoby komunikace, příčiny a následky této sladké nemoci. S malým ohledem k tomu, v které době a v kterém prostředí tak činíme.

Dotýká se bolestných témat 20. století

Možná je to i tím, že Henryho příběh autor vypráví, jako by šlo o scény z filmu. Zachovává si tím nadhled, odstup, a přitom ho nijak neironizuje. Naopak se dotýká bolestných témat 20. století, které z doby největšího vědeckého a technického pokroku udělalo nejbolestnější etapu civilizace.

Poštulka projevuje smysl pro ironii tam, kam v románu patří. Děj plyne smrtelně vážně, ovšem postavy mají dostatek prostoru k sebevyjádření. Třeba prostitutka Zuza, které Vak nabídne na cestu do Čech takřka manželské zajištění, s podivem zjistí, že jí zaručuje pětkrát vyšší příjem, než jaký by mohla mít, kdyby pracovala v Paříži jako prostitutka od rána do večera.

Zaznamenat zasluhuje bonmot Václava, Henryho českého přítele: „Ženy se dělí do dvou kategorií: jedny se zamilovávají do krasavců a dobrodruhů, těm jsou schopny sloužit a obětovat se. Druhé hledají rodinu, zastání, blahobyt. Ty se neobětují, naopak jim slouží muži.“

Je to v mnoha ohledech podnětný román. Včetně Vakových úvah o tom, kdy a proč patřil k menšině společensky degradované. „Všichni kolem mě něčemu věří, mají nějakou víru, jen já jsem nevěřící!“ Nebo nosí nemoderní boty, účes, který se stane módou až za několik desetiletí. Kdo by řekl, že takřka holohlavá potupa padesátých let se v další generaci promění v módu holohlavých. Poštulkova kniha je víc než jen příběh z roku 1951.

Vladimír Poštulka: Blues pro Stalina
XYZ, 356 stran, 299 Kč