Nejinak tomu bylo i po Čechovově Rackovi ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Nepil jsem, řídil jsem... Jako nikdo jiný na stařičké planetě Zemi dokáže Smilková dát Antonu Pavlovičovi, co mu vzal Stanislavskij a po něm celé čtyři generace ruských i českých režisérů. On sám tvrdil totiž vytrvale: Mé hry jsou vaudevilly, žádné tragédie. Inscenátoři mu sice občas dávají za pravdu, výsledkem jejich uctivého holdu klasikovi světového divadla bývá ovšem přečasto jen nuda.

Na vědomost se dává: Vaudevill

Oxana si do života přinesla umanutost. Vytrvale se proto pokouší dát zapravdu nešťastnému autorovi, kterého díky Stanislavského propadákům usoužily souchotiny. Její čechovovský vstup do Česka byl impozantní: Višňový sad v Aréně a Strýček Váňa v ND moravskoslezském. Obě inscenace aspirovaly Na Cenu A. Radoka a nezískaly ji jen díky pražskému opojení Pitínským a Léblem. Nuže je tu Smilkové pokus třetí, načasovaný tak akorát, aby se zvěst o jeho uhrančivosti stačila donést ze Slovácka na hradecký či plzeňský festival, a možná až k pověstnému podhradčansky línému vltavskému meandru.

Z ruského vetešnictví

S věrným souputníkem, výtvarníkem scény, kostýmů a světel Jevgenijem Kulikovem, vykouzlila Smilková na scéně znovu onu zázračnou změť venkovského haraburdí, tentokrát na břehu jezera. V neúhledné veteší zdůrazněné ještě jakýmsi zdevastovaným zrcadlovým labyrintem máme tu jako vystřiženou atmosféru Čechovova i současného Ruska, v němž si tehdy i dnes - s tragickou osmdesátiletou přestávkou - každý může žvanit, co ho napadne a buď si pak z odcizení prohnat kuli hlavou, nebo propadnout vodce.

Racek v karnevalovém rytmu

Tak je tomu i v čechovovských vaudevillech, v nichž je směšné to, že každý vždycky miluje někoho jiného, než kým je milován. Tragická v nich je vize, a pro nás apel, jak dramatik již na konci 19. století tušil ruské "chožděnie po mukam" (křížovou cestu) století dvacátého. Smilková to všechno umí vyprávět lehce, roztančeně, v karnevalovém tempu. Hradišťský soubor ustál její choreograficko-režijní tortutu. Výsledkem je inscenace, jakou ještě neměli. Úchvatnou! Čechovovsky komickou a s vnímavým publikem lidsky tragickou! Plnou křiku raněných racků! Lidí! Treplevem ubitá čajka se mění ve fetiš. Jako prohrané osudy.

Zarečná, Treplev, Máša

Tomu všemu herecky dominuje Jitka Josková (Zarečná) - není to náhodou Smilková sama?! A s ní Tomáš Šulaj (Treplev), Anna Michlíčková (Máša), Jaroslava Tihelková (Arkadinová) a jezevčice Ája (Ája). Neztratili se ani ostatní herci. Snad je připomenou v Divadelních novinách.

Slovácké divadlo Uherské HradištěA. P. Čechov: Racek. Překlad Leoš Suchařípa, úprava Oxana Smilková, Iva Šulajová, režie, choreografie Oxana Smilková, výprava a světelný design Jevgenij Kulikov, hudba a hudební nastudování Pavel Helebrand