Karl-Ernst Herrmann vykouzlil na scéně idylický ostrov lásky, k němuž se připlouvá ve člunu a který je zalesněn břízami, v jejichž korunách se mihotavě třpytí odlesky vodní hladiny. Módní kreace pánů a dam i osaměle trčící lednice s pochoutkami pro společnost váženého Podesty posouvá příběh k současnosti.

Režie manželů Herrmannových

V centru dění je krásná zahradnice Sandrina, převlečená markýza, kterou se z lásky pokusil zavraždit hrabě Belfiore. Obraz milostného třeštění si nezadá s duchem existenciálního divadla, tak je také manželi Herrmannovými předkládán.

Pod slupkou hravého humoru se skrývá drásavé utrpení. Absurdní nádech dodává dění liliputánský Amor (herečka malého vzrůstu Mireille Mossé), recitující Heinovy milostné verše a měnící se v zlomyslného Puka i skrytého principála této milostné tragifrašky.

Předností inscenace je především krásná, významonosná a účelně manipulovaná scénografie a herecké výkony na hony vzdálené operní manýře, vídané na našich scénách.

Srovnávám-li ale s dokonale po smyslu vedenými postavami v Titovi, nemohu se v Zahradnici zbavit pocitu „přerežírovanosti“ – neustálé přebíhání od portálu k portálu působí samoúčelně a herecká akce se občas uchyluje k přílišné popisnosti (Belfioreho árie o duševní bouři provázejí ilustrativní gesta typu „Hle, hřmí“, „Jsem mrtev“ či „Rozhlížím se“). Herecká souhra je ale fantastická.

Nevyrovnané pěvecké výkony

Méně vyrovnané jsou pěvecké výkony, z nichž největším zážitkem byla i přes ohlášenou indispozici lehce zazpívaná Sandrina Simony Houdy Šaturové a Nardo Adama Plachetky, jehož krásný basbaryton ladil výrazem a pěveckou přirozeností s hereckým prožitkem, což nelze říci o Armindě Marie Fajtové, jejíž hlas zněl místy nepříliš příjemným i ne zcela čistým způsobem.

Pozoruhodným výkonem byla naplno vyzpívaná Serpetta Kateřiny Kněžíkové, hlasově i herecky se už ale občas ocitala na hranici křeče a přehrávání. Andrew Staples v roli Belfiora zaujal svižnými přemety spíše než jistými koloraturami, Podestu zpíval Jeffrey Francis cituplně, byť ne vždy v rytmu a Ramiro Annekathrin Laabsové zůstal spíše hlasově nevýraznou plačtivou postavou.

Dirigent Tomáš Netopil radikálně proměnil zvuk

Dirigent Tomáš Netopil odvedl v práci s orchestrem úctyhodný kus práce, který potvrdil, že to s radikální proměnou zvuku myslí opravdu vážně, a pokud se chopí osiřelého žezla šéfdirigenta, má před sebou ještě nelehkou úlohu především co do souhry a ladění jednotlivých nástrojových skupin.

Přes tyto výhrady je ale La finta giardiniera rozhodně tím nejlepším, co opera Národního divadla od Tita divákům nabídla. Není to titul pro běžného diváka (zvládnout čtyřapůlhodinové představení se špatně čitelnými titulky je náročný úkol), ale dobře že se v Praze v nastudování manželů Herrmannových objevil. A zvláště pak ve Stavovském divadle, jehož mozartovské tradici podobné projekty sluší.

W. A. Mozart: La finta giardiniera
Inscenační úprava libreta a režie Ursel a Karl-Ernst Herrmannovi,
scéna a kostýmy Karl-Ernst Herrmann, hudební úprava recitativů Zdeněk Klauda, dramaturgie Ondřej Hučín.
Premiéra 25. 10. 2008 ve Stavovském divadle