Noví Queen stále nemají dost sebevědomí na to, aby se odstřihli od slavné historie a na koncertě to bylo cítit každou chvíli. Často se promítaly záběry Freddieho Mercuryho na pozadí a nejednou zněl ze záznamu i jeho hlas.

I proto koncert ve slabších místech připomínal milý film pro pamětníky, který pohladí po duši, ale těžko může být strhující jako před třiceti lety.

Staré skladby Queen jsou ale naštěstí natolik kvalitní, že částečně obstojí i bez kouzla Mercuryho hlasu. Paul Rodgers je zpívá rockověji, jinak frázuje, jinam klade důraz. Že nekopíruje Mercuryho styl, je velké plus, protože to by znamenalo žalostnou parodii.

Horší je, že nedokázal zvládnout výšky ve We Are the Champions a Show Must Go On (ta mu celkově vůbec nesedla), v kritických místech úplně přestal zpívat a to působilo velmi rušivě.

Jako slušní zpěváci se představili i May a Taylor (Rodgers velkou část koncertu ustupoval do pozadí). Mohli si ovšem odpustit dlouhé improvizování na bicí a kytaru. May předvedl během svého výstupu obvyklé triky, které můžete vidět na dvacet let starých videokazetách z koncertů, dokonce si ani nezměnil efekt na kytaře.

 foto: Právo/Petr Hloušek

Sóloval snad až příliš, možná se snažil překrýt pocit, že písním stále něco chybí. Zpěv nemůže být bez Mercuryho stoprocentní, a tak May udělal např. z taneční Kind of Magic hardrockovou záležitost, podobně Radio Ga Ga.

Naopak nejjistější byla kapela v těch kusech, které jsou tvrdé od počátku. Stadiónové vypalovačky Hammer to Fall, I Want It All nebo Tie Your Mother Down jsou naživo pochopitelně vděčnější než balada Love of My Life, kterou v podstatě odzpívali fanoušci (May jen nesměle naznačoval), Rodgers se v nich cítí jako doma. Skvělý sebevědomý výkon podal také v písni Alright Now své bývalé kapely Free.

Queen bez Mercuryho sice nejsou katastrofou, ale je třeba předem počítat s tím, že poloviční kapela vám nabídne jen poloviční zážitek.