U zvukaře u uprostřed sálu ze země vyjel klavír a Blunt u něj pokračoval ve vystoupení. Publikum se nahrnulo k mixu, protože něco takového ještě nikdy nevidělo. Blunt je opravdu showman.

Ani tento nápad však nemohl zakrýt rozpaky. Prvotní okouzlení z před pár let vyprchalo a ukázalo se, že Blunt nemá ani odzbrojující poetickou naivitu Donovana, ani čistotu Cata Stevense. Není však ani novým Dylanem, i když se inspiroval jeho elektrickým obdobím, a daleko má také ke Chrisu Reovi.

Pražský koncert odhalil, že Blunt, byť intonačně jistější a suverénnější, narazil na hranice svých možností a zatím nenašel způsob, jak se s tím vyrovnat. Písničky jsou si podobné jako vejce vejci, takže splývají v matný proud. Nemají výrazné originální hudební nápady, jimiž by se vepsaly do paměti, nepřinášejí silné melodie ani neotřelé harmonie. Blunt je navíc zcela neústrojně natahuje, čímž je dále rozmělňuje.

James Blunt při pražském koncertu.James Blunt při pražském koncertu.foto: Právo/Petr Horník

Blunt naneštěstí není ani velký zpěvák, má mírně mečivý tenor a zbytečně často se uchyluje k falzetu jako nějaký nejistý puberťák, jímž už dávno není. Když zpívá píseň z Kosova, tak to nevadí, protože tam převáží síla poselství shrnuté do verše, že tam nebylo žádné hrdinství. Jenomže Blunt nevsadil jako Billy Bragg na protestsongy, ale upřednostňuje celkem banální milostné písně. Ty by však potřebovaly uhlazenější podání a sametovější hlas. Tato slabina je méně patrná v rockovějším podání, které ale Blunta zbavuje posledních zbytků osobitosti . 

Za velkou podívanou se toho mnoho neskrývalo. Pamětníkům zejména díky stupněnému pódiu a plochám světel připomínala slavný endérácký program Ein Kessel Bunttes. Do něj také byly zvány západní hvězdičky za zenitem, aby v záři reflektorů dodaly estrádě na světovosti, aniž by však přinesly něco z podvratného ducha primárního rocku. Chyběl už jen duet s Deanem Reedem, chtělo by se dodat, ale ne, tak zlé to nebylo.

Ono nelze zapomínat, že hudba je v krizi obecně a hledají všichni. Ukázala to i předkapela The Bishops, která jako mnozí jiní sklouzla do retra. Kinks, Animals a souputníky měla dobře naposlouchané a pamětníci si mohli zavzpomínat na Hladíkovy Matadors. Zatímco Radim Hladík s tímto pojetím přišel dva roky po britských kapelách, The Bishops měli zpoždění 42 let.