Odkud pochází základ tohoto dílem detektivního, ale hlavně velmi citlivého a zvláštního příběhu?

Henrik Genz: Pocházím z jižního konce Jutského poloostrova, narodil jsem se tam a vyrostl, a ten film jsem natočil podle románu svého kamaráda z dětství, který odtud pochází také. Známe lidi, celou tamější atmosféru. Pro mě to není zvláštní a podivné, cítím se tam doma. Vzdálenost, kterou si ti lidé udržují od cizinců tím, že je například nezvou do svého domu, to je až metafora – nepouští si je k tělu, zkoumají, co to je za cizince a jestli ho chtějí přijmout.

Jak se v tomto prostředí cítí herec, který z něj nepochází?

Jakob Cedergren: Byl jsem velmi překvapen. Vůbec jsem netušil, že takový kraj v Dánsku existuje, nikdy jsem tam nebyl, dokonce jsem se tam bál jet. Robert, kterého hraji, je těm lidem podobný v tom, že si drží druhé od těla, já takový nejsem.

Dobré bylo, že jsme tam první tři týdny byli v jednom kuse s celým týmem a bez přestávky natáčeli. To bylo lepší, než kdybychom stále přijížděli a odjížděli. Takhle to bylo působivé a inspirující, hodně jsem při hraní používal své vlastní pocity a dojmy, vlastně jsem ani nemusel moc hrát, protože jsem tam byl stejně jako moje postava poprvé.

Co kdybyste tam tak jako váš hrdina musel zůstat?

JC: To mě nikdy nenapadlo, ale před několika lety jsem strávil pracovně nějaký čas blízko severního pólu, a tady mě napadaly podobné myšlenky, protože mi to prostředí připomínalo severní pól.

Nevím, myslím, že bych si tam otevřel divadlo. Zajímavé je, že o všem, co se v takové oblasti děje, všichni hned vědí, nedá se tam nic utajit. Je tam ticho, všechno se všude donese a člověk možná leckdy ještě ani sám o sobě neví to, co už o něm vědí ostatní.

A vás, Henriku, někdy napadlo, že až budete mít dost města, vrátíte se tam?

HG: To je těžké. V té oblasti žijí a pracují moji sourozenci a na jednom malém ostrůvku máme rodinný motel. Postavil ho můj otec, ale teď už je moc starý, aby ho vedl. Takže – mezi námi – občas mě napadá, že pokud bych se vrátil, mohl bych se tomu věnovat.

Filmový byznys je obtížné prostředí, nikdy nevíte, jestli jste pořád in nebo už jste vypadl ze hry, jestli budete mít ještě za tři roky práci, jestli si můžete dovolit odmítnout některé zakázky. A také nevíte, jestli s nimi ještě tu hru chcete hrát.

Chtěl bych žít ještě 15 let v Kodani a točit filmy, ale kdyby se to nepodařilo a moje kariéra se zhroutila, dovedu si návrat představit.

Téma odstupu od cizinců se objevuje i u Larse von Triera (jeden z nejkontroverznějších, nejambicióznějších, ale i nejmódnějších režisérů posledních deseti let – pozn. red.). Je pro Dány typické?

HG: Řekněme tomu určitá severská chladnokrevnost, ale tím nechci říct, že nemáme cizince rádi. Musíme si je jen prohlédnout a zjistit, jestli s námi chtějí navázat kontakt.

Myslím, že je to určitě spíš severské než jen dánské téma. Život je hodně ovlivněn přírodou, na severu je tma, lidé hodně zůstávají doma, protože je jim zima. Příroda kolikrát rozhoduje za nás. Když srovnáte Kodaň s Paříží, je Kodaň totální venkov, je tam pomalý život. Vlastně celé Dánsko je v porovnání s ostatními evropskými státy venkov.

JC:
Naše mentalita se projevuje i v jazyku, je podobný norštině a švédštině, ale nemáme tak výraznou intonaci. Když mluví Norové a Švédi, přece jen jdou s intonací nahoru, my ne.

I krajina je plochá a lidé říkají jen to, co potřebují. Když je jim zima, řeknou zima, když mají hlad, řeknou hlad. Nepotřebují zbytečná slova a neschovávají se za řeči.

Postavy ve vašem filmu působí velmi autenticky, jsou to jen herci nebo jste je kombinoval s amatéry?

HG: Jsou to všechno dánští herci, někteří z nich hrají v Královském divadle. Jen jedna postava je místní člověk, ale ten tam není moc vidět.

Vybíral jsem je typově, a i když jsem nejdřív uvažoval o tom, obsadit čtyři hlavní role profesionály a ostatní amatéry, nakonec jsem to neudělal. S profesionály se cítím lépe.

Mluvili jsme o odtažitém vztahu místních lidí k cizincům – jak přijali vás, filmaře?

HG: Trvalo jim to dost dlouho, než si na nás zvykli, ale nakonec to bylo dobré. Hodně pomohlo, když se dozvěděli, že já i autor předlohy odsud pocházíme. Přestali se obávat, že je filmem nějak poškodíme.