Jak se mladé holce píše hra o stáří?

Hodně jsem čerpala z mojí babičky, bude jí třiaosmdesát a pořád mě neuvěřitelně inspiruje. Napsala jsem o ní i písničku, jak se koupe ve vaně. Moc se na ni těším, má teď přijet poprvé v životě do Prahy. Je hrozně pokorná a já se snažila tu pokoru dostat i do mého textu.

Jaká byla cesta inscenace Hořké mandle až na jeviště?

Před šesti lety jsem na VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka studovala obor Tvorba textu a scénáře a navštěvovala hodiny bohužel dnes už zesnulé Jarmily Černíkové. Byla jsem jediná holka v ročníku a chodívali jsme s klukama do divadla. Jednou jsme zašli do Rokoka a dostalo se k nám, že pro sebe Luba Skořepová hledá nějakou hru. Tak jsme se s kamarádem hecli a každý jednu napsal. Moje se paní Černíkové líbila, ale tím to víceméně skončilo a já ji položila k ledu.

Ale u ledu nezůstala...

Můj někdejší profesor, bluesový pianista Jiří Š. Svěrák mě poprosil, jestli bych s ním nechtěla zazpívat a zahrát na housle jeden ze svých textů v rámci večera Obce překladatelů. Vůbec se mi ten koncert nepovedl, ale na dámském záchodě jsem náhodou potkala dramatičku Danielu Fišerovou. Byla jsem tak drzá, že jsem se zeptala, jestli by si text nepřečetla – to se ta hra ještě jmenovala Alter ego.

Za tři dny se ozvala a že ji přepošle profesoru Klímovi na DAMU. Ten můj text vzal a na katedře alternativní režie ho se svými studenty a studentkami začal rozebírat, byla mezi nimi i pozdější režisérka hry Veronika Riedlbauchová. Občas jsem se na hodině ukázala i já.

Jaký to byl pocit, když se před vámi rozebírala vaše vlastní hra?

Šílený. Pořád jsem v textu objevovala nové a nové věci. A pořád a pořád přepisovala. Jenže pak bylo zase ticho po pěšině. V té době mě potkaly životní zvraty, které způsobily, že jsem na půl roku odjela do Indonésie a Hořké mandle už úplně pustila z hlavy. Ale právě tam – byla jsem zrovna na pohřebních rituálech na ostrově Sulawesi – jsem se přes e-mail dozvěděla, že se bude hra inscenovat. A kupodivu v hlavní roli s Lubou.

Veronika si hru vybrala jako svou absolventskou práci, takže jsme se po mém návratu okamžitě znovu na text vrhly, opět ho seškrtaly a pak jsem už dala volnou ruku jen jí, Lubě a Báře Vyskočilové, aby ho dál na zkouškách upravily a dovedly až k premiéře v Řetízku na DAMU. Posléze se představení hrálo v A studiu Rubín a nakonec se hra dostala až sem, do Divadla v Řeznické. Jsem ráda, je to totiž fantastický divadelní prostor.