Fidelio a Aida představují svým způsobem dvě souběžné tendence v dnešním přístupu k operní inscenaci. Beethovenova jediná opera se na našich jevištích neobjevuje tak často, do Brna se vrací po šestadvaceti letech od posledního nastudování dirigenta Františka Jílka a režiséra Jaroslava Chundely. Režisér Anton Nekovar se scénografem Jozefem Haščákem založili výklad Fidelia na ostrém střihu z 18. století do současnosti.

Totalitní tyranie jako téma dnešní doby

První obraz, kde jde o privátní milostné záležitosti, zasadili do biedermeierovské, realisticky pojaté scénografie, malebných kostýmů a hereckého manýrismu; s přechodem do žaláře se děj odehrává na prázdné scéně a policejní uniformy napovídají, že totalitní tyranie je téma i naší doby. Tato koncepce je čitelná a byla by i přínosná, kdyby byla dotažena i v hereckém uchopení postav a jejich vztahů. Tam ale bohužel zůstalo mnoho prázdných operních gest a křečí, včetně naivně naznačovaného kopání hrobu. V závěru Nekovar beethovenovský paprsek naděje na svobodu zmrazí náznakem, že Pizzarovu tyranii vystřídá jen další totalita. Z premiérového obsazení byl vrcholným zážitkem Rocco Richarda Nováka, který vytvořil postavu citově i pěvecky angažovanou a celistvou. Florestan Michaela Reniera je sice pěvecky suverénní, ale ve výrazu plošší a německá sopranistka Ruth Staffa je herecky poněkud křečovitou a ne vždy intonačně jistou Leonorou. Ozdobou brněnského Fidelia je výborný mužský sbor, zejména v působivém aranžmá v rozlehlém hledišti Janáčkovy opery.

Pompéznost a monumentalita

Pompézní inscenaci Aidy režiséra Václava Věžníka na monumentálním schodišti Vladimíra Soukenky a v bohatě zdobených kostýmech Josefa Jelínka předurčilo chystané japonské hostování brněnského souboru. Je to samozřejmě legitimní uchopení této opery, navíc i divácky vděčné. Je se na co dívat a má-li brněnská opera tak dobrý sbor, pak i co poslouchat. Pochvalu si zaslouží i sólisté, zejména obě představitelky ženských rolí Aida Tatiany Teslii, které sice na premiéře ne vše vyšlo, ale její otrokyně je dramatická i něžná, a Amneris Dubravky Mušovič, která krásný hlas rozezpívala k úctyhodnému výkonu. Radames japonského tenoristy Satoshi Mizuguchiho byl proti nim pěvecky i herecky dost bezvýrazný. Dokonalý je naopak Amonasro Vladimíra Chmela.

Výsledky dvou režijních cest

Po stránce hudebního nastudování je ale Fidelio spíše zklamáním. Už od předehry působil nedodělaným a jakoby narychlo secvičeným dojmem. Kyzlinkova Aida byla proti tomu velmi solidním výkonem, jen v prvním dějství se dirigent s jevištěm přetahoval trochu o tempa. Fidelio a Aida představují dvě režijní cesty k opeře u Věžníka jde o krásný, ale často význam postrádající ornament, u nějž pompéznost přebíjí situace i vztahy, u Nekovara pak jde o pokus o neotřelý výklad, který ale inscenačně zůstal na půli cesty. U diváků, zejména brněnských má jednoznačnou šanci na úspěch první řešení, k druhému jsou někdy příliš nekriticky krutí.

L.v.Beethoven: Fidelio dirigent J. Kyzlink, režie A. Nekovar. scéna a kostýmy J. Haščák, sbormistr J. Pančík, premiéra 15. 12. 2002 G. Verdi: Aida dirigent J. Zbavitel, režie V. Věžník, m scéna V. Soukenka, kostýmy J. Jelínek, sbormistr J. Pančík, choreografie Z. Prokeš, premiéra 12. 1. 2003