Když hrajete koncert, krčíte se u piana podobně jako váš otec Jaroslav Filip. Souhlasíte?

Ano, řada lidí mi už řekla, že jsem Filip v sukni. Nevadí mi to, pouze v případě, že si někdo myslí, že je to jediný důvod, proč píšu a zpívám písničky.

Ten hlavní je tedy jaký?

Mám ráda hudbu a vždycky jsem ji dělala. Skládala jsem písničky ještě dřív, než jsem se dozvěděla, že můj otec je Jaroslav Filip.

Lze vaši hudební tvorbu chápat jako kroniku vašeho života?

Zcela určitě. Nejstarší skladbu z těch, které na svých koncertech hraju, jsem složila ve třinácti letech. Skládám pořád. Ve chvíli, kdy dokončím desku, což je aktuálně nové album Sila vzlyku, začínám dělat další. Písničky jsou zrcadlo mého života a doufám, že se v nich odrazí všechno, čím jsem. Jinak by to nemělo smysl.

Je momentálně něco, o čem byste chtěla napsat písničku?

Aktuálně ne, píšu pocitově. Když chci napsat o něčem, co mám na duši, napíšu to do novin. Do časopisu Týždeň píšu už čtyři roky fejetony, takže si to vykřičím tam.

Na Slovensku má velký úspěch film Muzika, ve kterém hrajete jednu z hlavních rolí. Překvapilo vás to?

Když jsem film poprvé viděla, bylo mi jasné, že bude úspěšný. Spíš mě překvapilo, že natáčení dopadlo tak dobře. Nečekala jsem to: trvalo tři roky, vypadalo to, že to ani nedokončíme. No, a nakonec je z toho výborný film.

Znamená pro vaši filmovou kariéru zásadní krok?

Kdepak, ani jsem nedostala jinou významnou nabídku. Přesto momentálně dokončuju dva filmy. V Benátkách dotáčíme českoitalský snímek Případ nevěrné Kláry na motivy knihy Michala Viewegha a minulý týden jsem na Slovensku dokončila komedii Mrtvola musí zomrieť. Točila se podle strašně starého scénáře, režíroval ji pan Jozef Paštéka a já hraju dceru Veroniky Žilkové a Mira Nogy.

V poslední době často cestujete do Asie. Co vám to přináší?

V podstatě už to nelze nazvat cestováním. V Nepálu mám pronajatý dům, kde většinu roku žiju. Mám tam práci, provázím po horách Čechy a Slováky, učím se jazyk, povídám si s místními lidmi, žiju mimo centrum. Cítím se už víc jako Nepálka než Slovenka. Co mi to přináší? Je to pro mě asi jediná možnost. V tomto západním světě dlouho nevydržím. Po nějakém čase se začnu trápit a musím odjet. Od června do října, kdy v Nepálu většinou prší, jsem tady. Pak odletím.

Co vás v západním světě trápí?

Není to nic konkrétního. Jsem depresívní člověk, na kterého strašně působí atmosféra a všechny maličkosti. Jakmile cítím nějaké špatné vibrace, můžu se zbláznit. Nikdo si toho ani nevšimne. Navíc je to tu pro mě takové chladné. V Nepálu jdu po ulici, všichni se na mě usmívají a s každým se dám do řeči.

Lidé tam chodí s vozíkem, mají na hlavě různé čepice a nemají s tím problém. Tady chodí ven tak, jak chtějí být viděni. Není to můj svět. Připouštím ale, že je skvělé hrát na Slovensku a v Čechách v létě na festivalech nebo točit filmy. Chci to takhle dělat dál, ale aby to šlo, musím žít život, který momentálně žiju.