Filmovka byla očekávaná docela s napětím, neboť loni na podzim došlo ke známému rozkolu ve vedení akce a k odvolání dlouholetého ředitele Jiřího Králíka. Ještě na podzim nebylo jasné, jak to celé vlastně dopadne a jestli další ročník vznikne.

V rozhovorech mezi návštěvníky i místními obyvateli se proto nelze tomuhle tématu vyhnout, vždyť právě Králík v médiích představoval jakousi osobní značku LFŠ i hradišťského charismatického bojara, který se všemi bojoval, všechno věděl a o všem rozhodoval. A samotné hradišťské publikum? Zůstává zatím mlčky rozdělené, vyčkávající. Odhadem lze říct, že většina místních obyvatel stojí spíše na straně odvolaného šéfa, zatímco filmová či odborná veřejnost vítá s nadějemi změnu koncepce i další vize.

Vítězí nad chaosem

O víkendu se do Hradiště sjelo ke třem tisícům lidí, došlo dokonce k vyprodání krátkodobých akreditací, ale kupodivu hlavně zmizel z prostorů kolem kina Hvězda pověstný „králíkovský“ chaos dřívějších rozjezdů. V kině se nemůže sedět mimo sedačky na zemi, což patřilo k jednomu z refrénů minulých let. Z prvních dojmů se zdá, že vzniká o něco skromnější, ne tak charismatická, ale o to dramaturgicky promyšlenější, zasvěcenější přehlídka s řadou besed, jež zatím láká na méně diváckých taháků. Ale hlavně se koná! Uvidíme, jestli se jí svou otevřeností podaří usmířit i rozbouřenou filmově fandovskou scénu.

Sami organizátoři přiznávají, že překlenovací ročník vznikal ve velkých obtížích, pozdě a s obavami, jestli se podaří „potápějící se loď filmovky“, jak řekl předseda pořádající a zadlužené asociace AČFK Petr Korč, zachránit. „Vznikala na hranici mezi našimi sny a strachem, jak to dopadne,“ parafrázoval jeden z titulů programu Hranice snů a strachu umělecký ředitel LFŠ Pavel Bednařík.

Kina čeká rekonstrukce

Samotné slavnostní zahájení se neslo vedle velké trémy i v duchu mnoha poděkování hlavně z úst nového předsedy Asociace AČFK Petr Korč. Ten děkoval třem ministerstvům, které nad akcí převzalo záštitu, partnerům, institucím, ale nakonec i Hance, Lence, Jimmymu – a samozřejmě nejvíce za pomocnou ruku i radě zdejšího města. Právě radní poskytli (jednomyslně) velkorysou a téměř čtyř miliónovou půjčku na pokračování akce a to není všechno. Starosta Uherského Hradiště Libor Karásek před publikem poodhalil další plány města na udržení si tradiční letní akce. Prozradil například, že několik dnů po skončení LFŠ začne rekonstrukce kina Hvězda za 18 miliónů korun, obnovou projde i klub Mír a nakonec od 15. srpna nás čeká 20-miliónová rekonstrukce Klubu kultury.

Kdo myslí na diváka, myslí na peníze?

Letošní přechodný i magický ročník ozdobila hned o víkendu návštěva proslulého filmaře a surrealisty Jana Švankmajera, který si v pátek dovedl dvě hodiny povídat na své výstavě Salamandr v Galerii Slováckého muzea, až strhnul všechny okolo sedící či stojící k naprostému posvátnému tichu. Ve světě jeden z nejproslulejších českých mágů nejen toho filmového plátna se přiznával ke svým dětským paranoiám i inspiracím, stojícím u zrodu jeho tvorby. I jak vznikala v životním i uměleckém partnerstvím s jeho ženou Evou Švankmajerovou. „Autentické umění vychází zevnitř člověka, z jeho dětství, takže při tvorbě nemůžete myslet na diváka, jako se to děje v masové produkci. Kdo říká opak, myslí na sebe, totiž na peníze, které dostane,“ zopakoval v Hradišti Švankmajer.

„Moje filmy mají jednu výhodu, že nejsou konkrétní. Pracují se symbolem, analogií, asociací a neustále se proměňují. Jsou imaginativní a nejsou záznamem doby, takže se proměňují i jejich výklady v průběhu času. Všechny interpretace jsou správné,“ doplnil v Hradišti filmový mistr. Jeho přesvědčení pak dokumentovala vzpomínka z uvedení Otesánka v Izraeli. Po promítání filmu přišla za ním jedna paní, že je to film o Izraeli. Zaujala ji věta z filmu oné rodiny, která řeší, jestli se vystěhovat nebo se doma zabarikádovat. „V Izraeli stojíme před úplně stejnou situací,“ řekla tehdy.

Dvě podoby imaginace Jakubisko a Švankmajer

Švankmajer poté převzal – ač nerad – výroční cenu Asociace českých filmových klubů (AČFK): „Jsem proti udělování cen v umělecké činnosti. O nich rozhoduje nějaká většina a většina, jak známe z dějin umění, se vždy mýlí.

V čele delegace k filmu Bathory se v Uherském Hradišti objevil Juraj Jakubisko se svou družkou, producentkou a inspirátorkou Deánou Horváthovou-Jakubiskovou.:. V čele delegace k filmu Bathory se v Uherském Hradišti objevil Juraj Jakubisko se svou družkou, producentkou a inspirátorkou Deánou Horváthovou-Jakubiskovou. Foto LFŠ.

Těžko říct, jestli tím narážel na dalšího filmaře obřích pláten, který po něm přišel převzít další výroční cenu AČFK Juraje Jakubisko. Jeho film Bathory totiž právě válcuje slovenská i naše domácí kina a nebylo tedy divu, že vzbudil velký divácký zájem i v Hradišti. Na rozdíl od Švankmajerova černého humoru, groteskna i alchymie doteků, věcí či třeba jídla, jsou Jakubiskovy filmy podobné spíše karnevalům. Vycházejí z lidové kultury, bájí a pohádek, jimiž se snaží očarovat a unést samotné diváky.

Jakubisko se na pódiu lehce ohradil proti znevažování filmových cen, které jsou hlavně pro mladé. Zároveň prozradil, že na filmovku jezdil už před mnoha lety, kdy ještě většina z dnešních mladých lidí nebyla ani na světě. „Pamatuji si, jak jsem napjatě seděl v sále a doufal, že si někdo všimne mých filmů,“ zavzpomínal. Jakubisko přitom slíbil, že takovou cenu nebude brát jako popud k ukončení tvorby, ale naopak k dalšímu povzbuzení. Nakonec si myslí, že svůj nejlepší film ještě nenatočil.