Plán uskutečnila rychle, její režijní debut KYTARA dnes vstupuje do hlavní soutěže. Přesto ji letos mezi hosty neuvidíme: 14. srpna se jí má narodit holčička.

Dá se říct jednou větou, o čem váš film je?

Hlavní hrdinka Melody si uvědomí vlastní smrtelnost a díky tomu pochopí, že žije s nohou na brzdě.

Scénář vychází ze skutečného osudu mladé ženy, která onemocní a má před sebou tři měsíce života. Jak jste ten příběh, který výborně napsal známý undergroundový filmař Amos Poe, objevila?

Věděla o něm jedna moje kamarádka a napadlo ji, že bych se hodila na hlavní roli. Sešla jsem se s Amosem, scénář si přečetla a pořád na něj myslela. Pak jsem se přistihla, že v duchu sama sobě dávám padáka a obsazuji si do role Melody jiné herečky. Došlo mi, že v tom příběhu nechci hrát. Že ho chci vyprávět.

Proč právě Saffron Burrowsová skončila jako jediná, která od vás padáka nedostala?

Saffron si vlastně našla mě. Znala scénář, a místo aby jednala se spoustou agentů a manažerů, mi prostě zavolala. Zeptala jsem se jí, na který její film bych se měla podívat, abych poznala, jestli se pro tu roli hodí. Odpověděla mi, že na žádný. Že právě proto by tu postavu chtěla hrát, protože takovou příležitost ještě neměla. Pak za mnou přiletěla do New Yorku, a Melody jsem jí nabídla tentýž den večer.

V Sundance o vašem filmu kdosi napsal, že je také satirou na konzumní způsob života. To se mi moc nezdá.

Ta zápletka je, myslím si, mnohem metaforičtější, metafyzičtější. Melody musí projít určitou katarzí, než se dostane k pravdě. Když se nám děje něco zlého, často na obranu použijeme hmotné statky. Říkáme si, že když si koupíme hromadu věcí, budeme v pohodě. I ona si nakoupí spoustu krámů; zjistí ale, že jsou k ničemu. Smysl života najde díky hudbě, začne hrát na kytaru, což si vlastně vždycky přála. Protože jedině to, co má v sobě, jí nikdo nevezme.

Snímek jste věnovala staršímu bratrovi Jamesovi, který v patnácti onemocněl těžkou chorobou jater, jeho stav byl dlouho kritický. Můžete tuhle paralelu s filmem vysvětlit?

Jamie, už když jsme byli malí, dohlížel na mou sbírku desek. Když jsem domů přinesla nějakou disko šmíru, vyhodil ji a dal mi místo toho své album Led Zeppelin, Pink Floyd nebo Beatles. Když těžce onemocněl, bojoval jako lev, prošel dvěma transplantacemi jater, na jednu z nich čekal šest měsíců. Dneska žije naplno, má krásnou rodinu, na rozdíl od mnoha z nás chápe cenu života. Strašně si ho vážím a jsem si jista, že mě příběh Kytary tak zasáhl i díky tomu, že jsem Jamieho ségra.

Jak jste se letos cítila jako hvězda festivalu Sundance, který založil váš otec?

Rozhodně to byla čest mít takhle vřelé přijetí. Navíc jsem byla v prvním trimestru těhotenství, což bylo tehdy tajemství. Byl to na mě velký nápor a nemohla jsem si dát ani margaritu, představte si!

Co vašemu režijnímu debutu říkal tatínek, sám zkušený režisér?

Kytaru viděl poprvé až na Sundance při premiéře s patnácti sty diváky. Jeho první reakcí byla úleva: některé věci vnímáme hodně podobně, takže filmu porozuměl a myslím, že se mu moc líbil. Pochopil, proč jsem ho natočila – a proč jsem ho natočila právě takhle. Kytara se hodně liší od jeho filmů, ale ocenil v něm můj pohled.

S vaším otcem jsem před třemi lety dělala rozhovor a na několika místech jsem ve vašich formulacích dnes slyšela jeho zvláštní, existenciální podtón.

Máte pravdu, oba máme zvláštní talent komplikovat si život, přemýšlet o každodenním propojení duchovního světa s realitou. Tak to tedy beru jako kompliment!