Jejich bichle AC/DC, Maximální rock & roll nahlíží do života kapely ze dvou úhlů: z uměleckého a osobního. Znalci jejího díla nashromáždili podrobnosti týkající se nahrávání desek, kvality odehraných turné i koncertů či přístupu členů k práci.
Současně odhalují roušku opravdového rock’n’rollového života v Austrálii a posléze na cestách, zejména do Velké Británie a Ameriky, píšou o setkáních s jinými celebritami, o lásce k alkoholu a v některých případech i k drogám.

Spojení uměleckého a osobního pohledu je nesporně osvěžující a díky druhé složce pomáhá k potlačení určitého stereotypu, který praktický vývoj hudebníků s menšími obměnami charakterizuje vždy. Problémem je ale neuvěřitelnost některých historek a pocit, že spadají spíše do oblasti výmyslů.

Těžko například mohl ve druhé polovině 70. let kytarista Angus Young opustit při koncertu v Bostonu sál, odjet taxíkem do sídla rozhlasové stanice v Prudential Building a přitom stále hrát. Byť měl už tehdy ke kytaře vysílačku a nepotřeboval dlouhý kabel, technicky je to prostě nemožné.

Vycucané z prstu se zdají být i některé historky se sexuálním a alkoholickým podtextem. Vyhlížejí spíše jako propagační tah, který bylo dobré učinit, aby si AC/DC potvrdili aureolu skutečné rock’n’rollové hordy. Přitom to nebylo třeba, neboť tento přídomek mají už od sedmdesátých let, kdy přijeli do Británie a měřili se tam s pološílenou punkrockovou revolucí v čele se Sex Pistols.

Kniha AC/DC, Maximální rock & roll je vymyšlená, napsaná i přeložená v zásadě dobře. Kdyby navíc oba autoři do vyprávění více zapojili členy kapely a nespoléhali především na jejich citace z tisku a rozhlasových pořadů, měla by šanci vstoupit do dějin hudební žurnalistiky. Takto jej každý střízlivý musí brát trochu s rezervou.

Murray Engleheart, Arnaud Durieux: AC/DC, Maximální rock & roll, BB Art, překlad Tomáš Jeník, 430 stran, cena 399 Kč