Článek
Vaše nová kniha Jak se chodí do Lidic přináší portrét vesnice, která zmizela z povrchu země v červnu 1942. Musel jste se seznámit se životopisnými údaji i s tváří snad každého obyvatele, abyste dokázal vykreslit postavy ze všech domů. Narazil jste na něco dosud neznámého?
Jsem rád, že mluvíte o portrétu Lidic. Tato obec byla nadmíru živým organismem a už jenom z toho důvodu si zaslouží, aby byla portrétována. Ale staré Lidice měly do data vyhlazení sto dva domů, ve kterých žilo pět set lidí – a psát o každém z nich, to je snad nad síly jednoho autora a možná by to ani nemělo smysl.
A hlavně: má kniha není historickým ani dokumentárním pojednáním, ale snaží se podat – ovšemže s respektem k dějinným faktům – autorské reflexe, vyvolané výjimečnou tragédií. Dosud neznámý byl pro mě pocit, že Lidičtí, třebaže mrtví, stále žijí, že je na pietním území potkávám a že s nimi hovořím. Tenhle dojem mě provázel a měl rozhodující vliv na způsob ztvárňování látky.
V čem byly historické Lidice jedinečné?
Mohl bych mluvit o bohatém společenském, kulturním a sportovním životě, o aktivním hasičském sboru, o řadě zdejších živností, o píli mužů, kteří se po zaměstnání většinou v kladenských hutích či dolech vraceli ke svým políčkům a k věčně rozestavěným domkům, o pracovitosti a oddanosti jejich žen…
Ale jedinečnost starých Lidic a jejich obyvatel spočívá v něčem jiném – nesmrtelnost a velikost jim dala tyranie, kterou dodnes nejsme s to zcela pochopit.
Co jste si při psaní zvlášť uvědomil?
Protože jsem se s Lidickými při psaní jakoby setkával a mluvil s nimi, pochopil jsem, že žádné zlo nemůže v dějinné perspektivě triumfovat nad životem. A ještě něco: přímá a krátká cesta smrti, která vedla od záhuby Reinharda Heydricha do Lidic, byla bezdůvodná a vylhaná. O to víc je lidický zločin zrůdnější a děsivější.
Koncem minulého roku jste vydal knihu Skoky do světla, inspirovanou osudy Romů v letech 1935 až 1991. Co vás překvapilo při přípravě?
Dříve jsem netušil, jak bohatou a krásnou kulturu Romové mají a jak inspirativní je i pro nás, „bílé“ současníky, stupnice hodnot, která byla uplatňována v tradičních romských komunitách.
Co by si čtenáři měli z těchto vašich dvou knih odnést?
Myslím, že mají jistý svorník: v jejich podtextu snad zaznívá touha po svobodě a také přesvědčení, že život je nezničitelný.