Po fiktivních výletech, které spisovatelka podnikla do zmíněného Mongolska a USA (v Cirkusu Les Mémoires), došlo nyní na Sovětský svaz, resp. postsovětské Rusko, konkrétně na onu titulní sibiřskou tajgu: nekonečně širou a minimálně obývanou lokalitu, kterou našinec vnímá zredukovanou na tamější pracovní tábory, magistrálu a na trosky původních kmenových společností plus jejich bohatých mytologií. To vše najdeme i v Hůlové knižní aktualitě.

Od sibiřské Charyně až k Dánsku

Autorka svoji pátou prózu rozepjala v čase mezi prvními poválečnými roky a přítomností – a v prostoru spojila sibiřskou vesnici Charyň, která odkazuje ke „starému“ světu, v němž se přirozeně najde místo i pro „ducha tajgy“, se světem „novým“, moderním a vyspělým, který v této knize synekdochicky zastupuje Dánsko.

Právě z této západní kapitalistické země, relativně nepoškozené druhou světovou válkou, odjíždí na zdecimovaný komunistický Východ jakýsi Hablund: jeho iracionální nadšení pro svět „primitivů“ jej odloučí od manželky Mariane a vtiskne mu do rukou kameru a fotoaparát, s nimiž by rád realizoval – avšak nikdy nerealizuje – svůj dokument o „mizejících světech“.

Ze světa totiž někdy v sedmačtyřicátém roce za nejasných okolností zmizí on sám.
A tu navazuje druhá linie příběhu: po stopách Hablunda se s odstupem šedesáti let vydává mladý antropolog Erske. V Charyni, připomínající fantastickou kombinaci potěmkinovské vesnice a Kafkova Zámku, potkává ještě svědky Hablundových časů – ti mu ovšem, stejně jako jejich potomci, příbuzní a přátelé, rozhodně nepoví nic zadarmo…

Kniha se nese v duchu postmoderního vyprávění, trochu detektivka i kronika

Petra Hůlová utkala svoji novou prózu opět v duchu, který suverénně demonstruje od své prvotiny, tj. v duchu postmoderního vyprávění: svedla dohromady jak různé žánry – text hravě osciluje mezi detektivním příběhem, kronikou a etnografickou studií – tak četné postavy minimálně tří generací.

Aktéři jejího příběhu si přehazují děj jako horký brambor, a to natolik rafinovaně, že hlavními hrdiny jsou buď všichni, anebo nikdo. Vždyť Erskeho, jenž pátrá po ztraceném Hablundovi, váže v Charyni nejen slib Marianině tajuplné přítelkyni Táně, ale také vztah k Elvíře, která má za muže vlakového „pravodníka“ Fedorka; a je to Udej, syn Hablunda a pomatené Sašky, kdo se Erskeho pokusí v tichu nekonečného sněhu připravit o život.

Autorka překvapuje stylizací a novým tématem

Není snadné po takto mnohačetně větvené a přerývané cestě dojít k pointě. A Hůlová toto putování čtenáři nikterak neusnadňuje. Jestliže i v této své knížce autorka překvapuje novou stylizací a novým tématem, resp. tím, jak suverénně je ovládla a zvládla, pak pro její psaní zůstává příznačné to, co je pro ně příznačné od počátku: minimální zájem citově se investovat do textu, vlít do něj krev, vdechnout mu život.

Jinými slovy jakýsi neuchopitelný strach pobýt se svými postavami v těsné blízkosti a dotýkat se jich. Název autorčiny druhé knížky, Přes matný sklo, je v tomto ohledu víc než výmluvný: právě takto, v bezpečném a nevzrušivém odstupu, se i ve Stanici Tajga všechno děje…

 

Petra Hůlová: Stanice Tajga
Torst, Praha 2008. 340 stran, náklad a doporučená cena neuvedeny.