Článek
Mezi kytarovými čarostřelci patří Satriani k těm nejvíce oceňovaným. Má nejen hbité prsty, ale nekončí u nekonečných ekvilibristických sól jako Malmsteen. Dokáže také složit silnou píseň, což dobře dokumentovala Cryin. Satriani v Praze sáhl častěji do slavné minulosti, zazněla i Time Machine, potvrzující v úvodu vzdálenou inspiraci Hendrixem, nebo Ice 9.
Bez ohledu na hráčské kvality, přece jen dvě hodiny byly až příliš. Ani Satriani nepíše jen silné písničky, ale také typické kytarové instrumentálky, v nichž hodně staví na hbitých prstech a výtečně zvládnuté práci se zvukem. V běžném kapelovém repertoáru jsou příjemným zpestřeným, což dobře věděl Frank Zappa, takže pokaždé jednu dvě na své album zařadil.
Pokud je ale program sestaven ze samých takovýchto písní, působí chtě nechtě trochu monotónně. Satriani je narozdíl od takového Jamese Blood Ulmera nebo Sonnyho Sharrocka především sólový hráč a ne tvůrce osobitých struktur. Většina instrumentálek až na hru Satrianiho mnoho překvapení nepřinášejí, i když kapela byla výtečně sehraná a tvořili ji samí výteční muzikanti. S výjimkou basisty ale především přihrávali hlavní hvězdě, takže ve skladbách nevzniklo okamžité napětí ze střetu individualit s různými přístupy.