Teprve později mi autor prozradil něco málo z tajů černobílé fotografie v barvě: jejího kolorování, tónování, moření, vaření v hrnci, mluvil o kouzlu starých, tisíckrát prošlých papírů, o hře jisker z piezoelektrického zapalovače na filmu, o mezikroužcích vyrobených z trubky, aby dokázaly zachytit kouzlo vrásčitého zrcadla, zamrzlé nádržky na záchodě, drobných detailů hmoty. O fotografii na kovu a pokovené fotografii. O vanadu a zlatě, uranu a molybdenu a jejich barevných kouzlech. O starých zapomenutých technikách a receptářích. O životě alchymisty.

Vojtěcha Kovaříka „nevygůglíte“. Na internetu nanejvýš najdete odkazy k jeho mladšímu takřka jmenovci, výraznému grafikovi Vojtěchu Kováříkovi. Nemyslím, že by o sobě věděli. Fotograf Kovařík nemá webové stránky ani přátele mezi kurátory, nechodí na večírky a není členem žádných uměleckých asociací či besed.

Autor bránící se popularitě

Jeho společenské ambice jsou záporné, popularitě se brání, lépe řečeno, trochu se jí štítí. Reálný svět vnímá platónsky jako „vězení se zostřeným režimem“, plné psychického a fyzického utrpení, kam světlo ze skutečného světa dopadá jen malým zamřížovaným okénkem někde u stropu. Snahou nějak s tímto světem vyjít pohrdá podobně jako snahou zalíbit se bachařovi.

Kovařík proto vystavuje zřídka a na dobře ukrytých místech. V podzemních prostorách pražské kavárny a galerie Obratník můžeme v těchto dnech vidět okolo dvaceti jeho fotografických obrazů, průhledů do skutečného – tedy vnitřního – světa svobodné fantazie.

Výstava je zároveň experimentem: autor neuvedl u obrazů názvy, visí u nich tužka a krabička s filtračními papírky, na které návštěvníci vepisují svá pojmenování. Na dernisáži 2. 5. v 19 hodin budou tato jména rituálně transmutována v báseň, ta zhudebněna a za světelných efektů navrácena zpátky svým předlohám a publiku. Výjimečná příležitost stát se součástí díla jednoho z nejoriginálnějších českých fotografů.

 

Vojtěch Kovařík: Fotoobrazy

Praha 5, Galerie Obratník, Jindřicha Plachty 28, do 2. 5. 2008