Co vás láká na tom, pořád se potýkat s filmy, na které je málo peněz?

Většinou jsou to první nebo druhé filmy mladých lidí, takže jsou nadšeni z toho, že vůbec mohou točit. Ještě jim nejde o peníze, ale o výsledek. Teprve když mají úspěch, se to změní. A koneckonců i mně debuty pořád přinášejí nadšení z experimentování – nikdy nemohu vědět, co z toho bude, zda propadák nebo světový úspěch. Obojí je možné, obojí jsem zažil.

Dá se dnes vůbec vyjádřit, co je to americký nezávislý film? Je Jim Jarmusch ještě nezávislý režisér?

Kolik máte času – tři hodiny? To je velice složitá otázka, dnes víc než kdykoliv dřív. Hollywood a americký nezávislý film se navzájem přibližují, rozdíl mezi nimi už je poměrně malý. Většinou totiž potřebujete k úspěchu hvězdy, čímž se film prodraží, a už tak úplně neplatí, že stačí mít zajímavý příběh, zajímavého režiséra a trochu peněz. Člověk se musí přizpůsobit komerci.

Je to hlavní důvod, proč rád točíte v Evropě?

Dá se to říct i tak, ale hlavně mám rád evropský film, jsem fanda evropských umělců. Tady lze ještě leccos považovat za umění a k tomu mám blízko. Většinu lidí, jejichž filmy jsem pak produkoval, jsem potkal na nějakém evropském festivalu.

Islandský režisér Fridrik Thor Fridriksson, kterému jste produkoval slavnou Zimnici, je u nás dobře známý, jezdí rád i na zdejší festivaly. Jak jste se dali dohromady?

To je hezký příběh. Jel jsem s Jarmuschovým filmem na festival do Reykjavíku a z letiště to bylo 70 km autobusem přenádhernou krajinou. Během té cesty jsem se rozhodl, že tu natočím road movie. Že to může být za pár peněz, protože příroda má hodnotu miliardy dolarů a tří prudukčních týmů.

Na festivalu jsem se setkal s desítkou jejich režisérů a hledal, s kým takový film natočit. Byli velmi vážní, kouřili své dýmky a nebyla s nimi legrace. Pak byli strašně překvapeni, že jsem si vybral kluka, který pořád hrozně pil a neměl ani filmovou školu. To byl Fridrik a natočili jsme spolu Zimnici – road movie z Islandu s japonským hercem a mým kamarádem Masatoshim Nagasem v hlavní roli.

S dalším seveřanem, Norem Bentem Hamerem, jste zase natočil Faktótum, které se hrálo před třemi lety na karlovarském festivalu, a teď spolu chystáte další projekt. Se Srbem Nikoličem jste natočil Lásku. Znáte i někoho v české kinematografii?

Na Islandu jsem se seznámil s Janem Svěrákem a jsem jeho velký fanoušek. Znám také producenta Pavla Strnada, občas se spolu bavíme o tom, že bychom někdy mohli udělat něco společně. Nic není nemožné, natož předem vyloučené. Teď bezprostředně mám před sebou několik projektů, chtěl bych natočit film ve španělštině, ale možná spíš v Latinské Americe než ve Španělsku, a připravuji nízkorozpočtový celovečerní animovaný film.

Nízkorozpočtový animovaný? To snad nejde!

Všechno jde. Když vám říkám, že jsem hraný film natočil za 750 000 korun, proč bych nenatočil levný animovaný? Samozřejmě ne ve formátu 3D, ale klasickou animaci, která se pak naskenuje na počítač.

Kdybych vám chtěla nabídnout scénář, jaký by měl být, abyste měl chuť ho produkovat?

Měl by mít něco, co překvapí a trochu zahýbá emocemi. Aby tam bylo aspoň trochu srandy. Měl by to být příběh o lidech, ale zároveň by to mělo něco povědět o kultuře a zemi, v níž vznikne a kde se odehrává.