Článek
Bournonville patří ke klenotům dánského národního dědictví. Studoval v Dánsku a Paříži, ve 30. letech 19. století se vrátil do Kodaně, inspirován ranými francouzskými romantickými díly. V roce 1836 uvedl svoji novou verzi baletu La Sylphide v Kodani na hudbu Hermana Severina von Loevenskjolda.
Původní choreografie Phillipa Taglioniho s hudbou Jeana Schneitzhoeffera v titulní roli s Marií Taglioni měla premiéru v Pařížské opeře o čtyři roky dříve. V roce 1860 zmizel tento balet z pařížského repertoáru, avšak v Dánsku zůstal stálým repertoárovým titulem. S rekonstrukcí archaického baletního rukopisu nemají dánští tvůrci problém, toto výjimečné dílo se přenáší z generace na generaci.
„Je to velmi vzrušující pracovní proces, když inscenuji toto historické dílo s mladými tanečníky. Vždy cítím, že se jedná o současné živé představení. Vzniká nový balet za jiných okolností,“ říká Frank Andersen, choreograf a šéf baletu Královského dánského divadla v Kodani, vynikající odborník klasické baletní techniky, jehož pozvalo vedení baletu pražského ND i s jeho tvůrčím týmem.
Každého se i dnes dotkne starý skotský příběh o neuskutečnitelné lásce, směřování k něčemu vyššímu, o snu personifikovaném vílou Sylphidou, která – podobně jako naše Rusalka – umírá ve střetu s realitou spoutaná lidským citem.
Baletní pantomima s pokorou k historicky cennému dílu
Specifická inscenace dánského tvůrce se v Praze uvádí poprvé. Baletní soubor ND si v obou premiérách vedl skvěle, přes jistě nepříjemné zvládání archaického baletního jazyka, konkrétně zcela nezvyklého stylu velmi bryskní práce nohou, allegra v četných drobných krokových variacích, bravurní práce malých skoků, „batýrování“ ostrých a rychlých toček, jež působí neuvěřitelně lehce.
Je zde použita i baletní pantomima, jež dnešním divákům může ve své jednoduchosti připadat směšná, především naivní gestikou rukou i celého výrazu těla. Dokonalost technického ztvárnění i pochopení stylu je tedy podmíněna kvalitním baletním ansámblem, ale i jeho pokorou vůči historicky cennému dílu.
Pro baletní soubor to rozhodně není všední záležitost, i když dnešní tanečníci jsou nuceni absolvovat nejrůznější taneční styly od ruské klasiky přes neoklasické i moderní choreografie. Inscenace oslavuje a znovuobjevuje myšlenky a prin -cipy romantismu, přesto působí velmi živě a mladistvě, ne jako muzejní exponát.
V titulní roli excelovala v prvním obsazení Nikola Márová s Richardem Kročilem, novým sólistou ND. V druhé premiéře zcela odlišně svěže, hravě a brilantně v bournonvillovské technice působila Adéla Pollertová i s technicky absolutně jistým Alexandrem Katsapovem. V dramatické roli čarodějnice Madge byla i přes určující pantomimický diktát osobitá a jako vždy herecky schopná Nelly Danko.
Po tragickém konci přidali inscenátoři třetí jednání radostného baletu Napoli Augusta Bournonvillea z roku 1842. Viděli jsme veselé ballabille a slavnosti rybářů v tempu italské tarantelly a podobně ostrých rytmů, kde opět vynikla neuvěřitelná rychlost a lehkost dánské baletní techniky. Živelně a spontánně tančila velká část baletního souboru. I přes některé nejistoty bylo jasné, s jakou radostí a naplněním si užívají náročné taneční variace, a s touto náladou odcházeli i premiéroví diváci.
La Sylphide/Napoli Hudba H. Severin von Loevenskjold/E. Helsted, H. S. Paulli, H. C. Lumbye, choreografie A. Bournonville, F. Andersen, nastudování E. Kloborg, A. M. Vessel Schlüter, P. Broholm, scéna a sv. design M. Melbye, kostýmy M. Melbye a D. Clancy, dirigent S. Poluektov. Premiéra 21. a 22. 2. 2008 v Národním divadle v Praze.