Článek
Máte ráda rafting?
Miluji vodu, plavání, velké lodě i malé jachty, ale na raftu jsem před natáčením nikdy nejela. Kromě toho zbožňuji cestování – kdyby mě poslali na Severní pól, budu stejně nadšená jako z každé možnosti cestovat. Takže se mi tím filmem splnil sen spojit cestování s prací. A do Bosny jsem se během natáčení zamilovala.
Ani trochu jste se při náročných sjezdech divokých peřejí a vodopádů jako začátečnice nebála?
Nebála, já se vlastně málokdy bojím a na člunu mě to – nevím ani proč – vůbec nenapadlo. To kdybych měla lyžovat, to by byla jiná, to by bylo zle! Co je z kopce dolů, toho se bojím. Brzdění je možná obecně můj celoživotní problém.
Jak se k vám na Slovensko role dostala?
Přišla jsem k ní jako slepé kuře k zrnu, protože jsem poprvé v životě nevynaložila žádné úsilí, abych ji dostala. Vrátila jsem se tehdy zrovna z New Yorku, kde jsem chodila na herecké kurzy a také pracovala jako číšnice, lenošila jsem u babičky a najednou mi zavolala Soňa Ticháčková, která má hereckou agenturu, abych přijela na konkurs. Byl docela náročný, hrála jsem tam možná víc než potom ve filmu, kde hlavně plavu nebo se topím.
Točili jste přesně podle scénáře, nebo jste i improvizovali?
Řekla bych, že improvizace bylo dost. Často jsme ráno vstali, dali si snídani a pak teprve přemýšleli, jak bude natáčení vypadat. V tom byl úžasný pan Krobot, který do filmu přinesl hodně vlastních nápadů.
Nejedna slovenská herečka po úspěšném účinkování v Čechách zakotvila v Praze. Máte stejné úmysly?
Když já má tak ráda Bratislavu! Cítím se tam dobře, v Praze se mi sice vždycky výborně pracovalo, ale jsem velký patriot. Navíc teď v Bratislavě vydám knížku bizarních historek z New Yorku, kterou jsem nazvala Hallo. My name is Anča Pagáčová a s panem Feldekem připravuji divadelní představení o Edith Piaf. Ale nehraju ji.
Loňský rok byl skvělý – kromě filmu Na vlastní nebezpečí jsem s Filipem Renčem natočila ještě Hlídače č. 47, kde jsem hrála s Karlem Rodenem. Teď budu za obojí sklízet. Uvidíme co.