Hrajete s Chickem Coreou. Považujete se stále spíše za bluegrassového hráče, nebo už spíše za jazzmana či pro vás žánry nic neznamenají?

Cítím silnou vazbu na jazz, ale protože se jím nemohu zabývat na plný úvazek, jsem velmi obezřetný, abych o sobě tvrdil, že jsem jazzový hudebník. Rozhodně jsem bluegrassový muzikant. Žánry myjí smysl a z každého je co se naučit.

Máte široký záběr sahající přes jazz až po spolupráci s africkými muzikanty. Co vám ty rozdílné projekty přinášejí?

Jsem vzrušený, když nacházím hudbu, do níž zapadnu a které přidám něco nového. Protože banjo se v této hudbě neuplatňuje, je to velká výzva.

Jak začala vaše spolupráce s Chickem Coreou, s nímž se představíte v Praze?

Coreu jsem poslouchal od šestnácti let. Průběžně jsem sledoval jeho práci a začal jsem za ním chodit na festivalech. V roce 1994 jsem ho požádal, aby se mnou spolupracoval na třech písních na mém albu Tales From The Accoustic Planet. Před dvěma lety zase on požádal mě, abychom vytvořili duo.

Volíte při spolupráci s Coreou jiné pojetí hry, než když vystupujete s vlastní skupinou Flecktones?

Protože je to duo, je potřeba více vnímat rytmus toho druhého. Inspirují mě jeho klavírní linky, které ze mě často dostávají něco nového. Naopak já slyším, jak on rozvíjí na pianu moje banjové nápady.

Corea byl váš idol. Co bylo v jeho hudbě tak silného?

Myslím, že to bylo hlavně jeho velké rytmické cítění a taky zvuk. Mohl jsem se k tomu vztáhnou i jako banjista.