Článek
Příběh čtyř bezdomovců, trávících bezperspektivní dny na zapadlém nádraží čekáním na vlak, který zde nikdy nestaví, připomíná orchestr vyhrávající valčíky na potápějícím se Titaniku. Jsou to "bývalí" lidé - bývalý přednosta stanice, bývalý správce rezervace, bývalá prostitutka a bývalý dirigent. Musíme věřit tomu, co o sobě postavy tvrdí, dokud nezjistíme, že možná existovaly jen v představě smutného medvědáře Doka.
Hra má blízko k absurdní komedii
Do jejich alkoholem udržovaných existencí doslova vpadne z projíždějícího rychlíku kouzelník Harry, který jim otevře svět iluzí a snů. Pro Doka je to milovaná medvědice Káťa, pro ostatní cesta vlakem někam, "kde nám bude dobře". Harryho oponentem je racionalista a dosavadní vůdce Meto.
Bojčevova hra má blízko k absurdní komedii a srovnání s Beckettovým Čekáním na Godota je nasnadě, jakkoli autor tuto inspiraci v programovém rozhovoru popírá. Zároveň má v sobě text i hodně poezie, snového a naivního lyrismu, který je vlastní i bulharskému dramatiku Jordanu Radičkovovi, jehož hry rovněž prošly našimi jevišti.
Orchestr Titanik objevilo pro českou scénu pražské amatérské Divadlo (bez záruky), jež ho uvedlo i na letošním Jiráskově Hronově. V Divadle Bez Zábradlí ho nastudoval slovenský scénograf Jozef Ciller, který touto hrou loni debutoval jako režisér v prešovském Divadle Alexandra Duchnoviče.
Scénograf Ciller ztížil režiséru Cillerovi situaci tím, že postavy umístil na prázdnou scénu (za nenápaditého využití stroboskopu pro opakované průjezdy vlaků), takže vše stojí a padá s hereckým ztvárněním rolí, obsazených sice výraznými individualitami, ale nesjednocených zřetelnějším režijním výkladem textu.
Výsledkem je množství drobných akcí rozehrávaných s velkou razancí, ale bez jejich vyústění do zřetelnější pointy.
Meto Karla Heřmánka ovládá skupinu spíše křikem, přičemž přehrávání opileckého rauše postavě nejenže neprospívá, ale jde proti jejímu racionálnímu skepticismu. Zdeněk Žák nachází pro uplakaného Doka zajímavější tóny teprve v závěru. Nejblíže k postižení absurdní roviny textu má bezbranný a zranitelný Luko Bohumila Klepla, Ljubka Vandy Károlyi-Konečné zůstává bohužel pouze okrajovou postavou.
Oldřich Navrátil kreslí spíše šantalu okresního formátu než magického dárce iluzí, což vede k možná nechtěnému poznání, že tato smečka opilců si lepšího iluzionistu nezaslouží. Je dobře, že se Orchestr Titanik v Divadle Bez Zábradlí objevil, a škoda, že se ho nechopil zkušenější režisér, který by dokázal zprostředkovat divákům hlubší roviny Bojčevova nikoli snadného textu.
Christo Bojčev: Orchestr Titanik
Překlad: Stojan Černodrinski, režie a scéna: Jozef Ciller, kostýmy: Mária Cillerová, hudba: Róbert Mankovecký. Premiéra 16. 10. 2007, Praha, Divadlo Bez Zábradlí.