"Marii, slunci těch dávných dnů, holce v zlatavém rámu, inspiraci a ztracenému peklu. Errol." Tuto dedikaci napsal šestadvacetiletý autor v únoru 1950 své spolužačce Marii Vašákové, dnes Štichové, která ho jako kuriozitu Mazalovi nabídla k nahlédnutí.

"...v hlavě jsem si srovnal myšlenky, co napíšu, a napad mě jeden starý a milovaný a neustále odkládaný námět o revoluci a začal jsem se... modlit k Bohu, aby mi dovolil napsat tenhle námět, a měl jsem pocit, že mi to dovolí, ale že bych musel honem začít, a já věděl, že se nejpozději 1. srpna musím začít učit a že když začnu psát, tak tu lhůtu budu mít pořád před očima a budu nervosní a napíšu to blbě...," napsal Škvorecký v červenci 1948 z Náchoda pražské lásce.

Ke psaní se díky státnici dostal v říjnu 1948 a román dopsal v září 1949. Vyšel v roce 1958 a recenze Karla Nového vstoupila do dějin: "...autor mi připomíná kotě, sice už značně protřelé a chytré, ale nebezpečně napadené prašivinou. Má-li býti zachráněno při životě... doneste je ihned ke zvěrolékaři!" Vyhozeni byli ředitel nakladatelství Čs. spisovatel Ladislav Fikar a mnozí další, Škvorecký opustil redakci časopisu Světová literatura a přesunul se do nakladatelství Odeon.

Následuje opakované vydání

Zbabělci se však postupem času dočkali dalších vydání, v roce 1964 druhého, 1966 třetího a s ilustracemi rychnovského rodáka Jiřího Šlitra v roce 1968 čtvrtého. To byla šťastnější Škvoreckého léta.

"Tom Mazal je tak trochu archeolog. Z neuvěřitelné dálavy času vykopal dokumenty mého mládí, doby platonických lásek, měsíčních večerů a nesmyslných kartografických činností. Líbilo se mi to, moc jsem vzpomínal," napsal z kanadského Toronta do Prahy.

Je zajímavé sledovat osudy lidí, jimž dal spisovatel jiné jméno, ale charakteristiky v mnohém zachoval. Vše měnil i dál, a tak jak Mazal píše, z Pavla "Pápena" Bayerleho je Benno Mánes, z Vladimíra "Joydy" Šilhánka je Fonda, z Hannie Lucie, z výčepního Bárty výčepní Wintr. Z Náchoda je nakonec Kostelec, z Hronova Chodov atd.

Marie Štichová se v dobách Škvoreckého mládí provdala za jejich spolužáka Čestmíra Vašáka. Postavu manželky doktora nazval autor původně Václavíková, nakonec ji však pojmenoval Vašáková. "Možná že mě chtěl spíš za všechno potrestat, jako se mě zbavit," směje se po desetiletích Marie Štichová.

Běloveská tragédie

V této souvislosti si zaslouží připomenutí loni vydaná historická práce Václava Sádla Běloveská tragédie. Ředitel Regionálního muzea v Náchodě provedl rekonstrukci událostí, které se odehrály 9. a 10. května 1945 v Bělovsi, kde byla stará česká a německá celnice.

Kniha o respektování kapitulačních podmínek ze strany wehrmachtu, o řádění jednotek SS, které vraždily české civilisty i odzbrojené vojáky Rudé armády, o jejich porážce a krvavé pomstě uspořádané českými a sovětskými vítězi nad vojáky SS se stala v početné literatuře seriózním pohledem na události, které inspirovaly mladého spisovatele.

Jak i po desetiletích obživnou postavy románu i lidé spící od května 1945 svůj sen hluboko pod zemí. Umění má tu schopnost oslovit člověka i dlouho poté, co se jeho inspirace stala minulostí.

Tomáš Mazal: Putování k Port Arthuru

Lithos, Pardubice, 81 strana

Václav Sádlo: Běloveská tragédie

Vydal Aleš Horák, Náchod, 90 stran

Repro Putování k Port Arthuru