Proč jste si zvolila pro literární debut právě detektivní žánr?

Protože mám detektivky ráda a chtěla jsem napsat takovou, kterou bych si sama ráda přečetla. To byl hlavní důvod. Jsem také obdivovatelkou P. D. Jamesové, znám od ní všechno, a říkala jsem si, že bych chtěla psát v podobném stylu. Tak jsem se do toho pustila.

A co obdivujete na P. D. Jamesové?

Styl, jakým píše. Její detektivky nejsou jen o vyšetřování, o hledání vraha, je to především román. To se mi moc líbí. Jde do hloubky, hraje si s náladou, zamýšlí se nad psychikou. Tohle spousta autorů detektivek nedělá, soustředí se na vraždu a na hledání pachatele. Mně jde spíš o to, co se děje v lidech.

Karel Čapek říkal, že literární postavy si už při psaní žijí vlastním životem. Měla jste předem přesně stanovený rámec děje, nebo se vám to stalo také?

Člověk si vytvoří nějakou představu, kam až může zajít, protože v detektivce si postavy nemohou dělat až tak úplně, co by chtěly. Ale přece. Nějak je vidím na začátku a ony se vyvíjejí a začnou se chovat malinko jinak, než jsem si původně představovala. Na psaní mě baví i to, že jsem se něco dozvěděla sama o sobě. Že jsem začala přemýšlet nad tím, co bych dřív přehlížela.

Co jste se o sobě dozvěděla?

Zjistila jsem, že jsem schopná uvažovat nad věcmi víc, než jsem tušila. Šla jsem po ulici a najednou jsem začala přemýšlet o lidech, které jsem potkávala. Jaké mají asi životy? Začala jsem si všímat víc i maličkostí. Co se děje za okny, které svítí do noci. To jsem dřív nedělala. Víc než dřív se dívám kolem sebe a je to hezké.

Říkala jste, že se čtenáři mohou těšit na další knížku. Bude to zase detektivka?

Psaní mě nesmírně bavilo. Když jsem dopsala Kroky vraha, najednou jsem měla pocit ztráty. Postavy se mnou žily docela dlouho, najednou zmizely a přišlo mi naprosto samozřejmě, že jsem začala vymýšlet další.