Jaké to bylo - absolvovat program filmové hvězdy? Uměl jste si to představit?

Vzhledem k tomu, že jsem nikdy na žádném festivalu nebyl, nemám srovnání. Myslím, že zdejší okázalost je něco, co Cannes odlišuje od všeho ostatního. Nakonec to ale bylo dobré. Dal jsem si před nástupem na slavnostní představení trošku vína jako doping a zvládli jsme to. Na schodech jsem nezakopl, ženu jsem pěkně držel, aby si nešlápla na šaty...

Viděl jste film poprvé - jak jste byl spokojen vy a jak ho přijalo publikum?

Přijetí bylo velmi pěkné. Je to hodně zvláštní film, pomalý, s velmi dlouhými záběry, dalo se čekat, že publikum bude rozděleno na ty, kteří znají tvorbu Bély Tarra - ti budou spokojeni - a na lidi, kteří jeho film viděli poprvé. Ti se mohli i trochu nudit. Já jsem nebyl nadšen ani zklamán, je to takové, jak jsem podle natáčení čekal. Malinko mě mrzí, že ani na konci filmu se diváci nedozvědí víc o postavě, kterou hraji, zůstává tajuplná až do konce.

Jaké to je, vidět se v tom obrovském kině s tolika lidmi na plátně?

Snažil jsem se na to dívat nezúčastněně, s odstupem, jako na celek. Ale je to stejně divná věc - člověk tam sedí a tisíc lidí mu kouká do obličeje.

Na co se vás tu v rozhovorech nejvíc ptají?

Na spolupráci s Bélou, na způsob i zážitky z natáčení - myslím, že to je běžný druh otázek.

Tarr si vás prý dřív, než vás viděl, sám nakreslil. Jak to vlastně celé bylo?

Béla viděl v Budapešti polovinu představení Příběhy obyčejného šílenství, a pak se na něj přijel podívat ještě na divadelní festival do Nitry. Měli jsme pak hodinový rozhovor - nerozhovor, kdy mi teprve na závěr nabídl roli. Když řekl, že je hlavní, a že se bude točit na Korsice, přestal jsem mluvit... Pak jsem přijel na kostýmní zkoušku do Budapešti a když jsem otevřel dveře, byl tam jeho rukou nakreslený portrét herce, jakého si původně představoval. Bylo mi to hodně podobné - takový nějaký divný Maďar.

Film má mezinárodní herecké a tvůrčí obsazení - jak jste mluvili?

Britská herečka Tilda Swintonová anglicky, většina maďarsky, já francouzsky, a když to na mě bylo moc rychlé, tak česky. Pak se to celé dabovalo do maďarštiny a bohužel jsme z technických důvodů nestihli dokončit dabing do francouzštiny, ještě nás čeká jedna scéna. Při natáčení to byl neuvěřitelný galimatyáš, protože Béla na nás křičel takovou divnou maďarskou angličtinou, kameraman je Němec, první asistent taky, zvukařka Francouzka - ale nakonec to dorozumívání na tom bylo moc pěkné.

Co kdyby teď přišel Tarantino a řekl, že ho váš obličej zaujal, a nabídl vám roli?

Asi bych mu řekl, že obličej není všechno. Já svoje filmové herectví ještě pořád neberu nijak zvlášť vážně, ale když už to dělám, snažím se to dělat pořádně. Zajímá mě to - třicet let se koukám na herce a teď zjišťuji, jaká je to alchymie, co se dá a nedá udělat. Nemám zvláštní mínění o tom, že bych mohl hrát všechno, to vůbec ne! Ale protože dneska se opravdu obsazuje hlavně podle vnější podoby, jaká tvář se hodí, dovedu si to představit i dál. Samozřejmě nikoli, že by mě oslovil Tarantino!

Neodvádí vás hraní moc od divadla?

Snažím se to hlídat a veškeré nabídky zvažuji. Teď jsem asi čtyři odmítl, protože nejen divadlo, ale také škola - otevírám první ročník na DAMU - je pro mě stejně zajímavá.

Ostatně nebýt divadla, nebyl jste ani v Cannes...

A nebýt toho, že divadla mají málo peněz. V Příbězích hostoval Jiří Bartoška, Nina Divíšková a další herci, a protože externistům se samozřejmě platí víc než zaměstnancům, divadlo bylo finančně vyčerpané. Tehdy přišel Petr Zelenka s nápadem, že bych to mohl hrát já, že by se ušetřilo. Nebýt toho, Béla by mě neviděl a nebyl bych v Cannes. Je to opravdu celé náhoda.

Co té náhodě říkají herci ve vašem divadle?

Smějí se, berou to pořád napůl tak, že hraji jim pro legraci, aby se pobavili. Teď se z toho stalo, co se stalo a oni se pořád smějí - ale trochu nakysle. Ne, tak to vůbec není! Dostal jsem naopak několik esemesek, že mi drží palce, ať se mi to tady podaří.

Co vám na herectví dělá a co nedělá radost?

Netěší mě, že když jsem sem letěl, u pasové kontroly se mě ptali, jestli vezu hnědé podšálky. A že mě lidé poznávají na ulici. Obojí je díky Účastníkům zájezdu. Těší mě, když se koukám na režiséra z pozice herce. Je to snazší, dělám si jen svoje, on to musí držet celé pohromadě. A je tu i ješitnost, člověk je od podstaty soutěživý. Najednou je obsazen, naroste mu hřebínek, začne se jinak tvářit... to si hrozně hlídám! Snažím se "prošacovávat" až na dno, a pak si třeba říct - tak teď už si na něco moc hraješ, ne? A hned vzít zpátečku.

Co vás čeká v nejbližší době?

Za týden odjíždím s Filipem Renčem do Rumunska natáčet akční film. Těším se, protože celý rok hulím po kavárnách a jsem zalezlý v díře Dejvického divadla, ale bude to i hodně náročné. Jsem po sezóně unavený, a teď budu pět týdnů pádlovat na řece. Ale moje role je jediná komická v celém dost dramatickém filmu, takže to bude zajímavé.

Bavilo by mě, kdyby se točil komiks Alois Nebel. Už jsem dostal scénář, nabídku od producenta, a je mi to hodně blízké. Prostředím Jeseníků, které důvěrně znám, postavou i zamýšlenou technologií poloanimace. Je to ještě běh na dlouhou trať, zatím nejsou peníze ani režisér, ale i to mi vyhovuje - být u projektu od začátku.