Deska začíná svižnými vypalovačkami, ve kterých se Clou jakoby rozhodují, jestli budou spíše punkáči, nebo Avril Lavigne. Občas zaujmou pěkným kytarovým motivem obaleným v mohutnějším zvuku, přesto je to poprock jako vyšitý. První písničky určitě nenudí, některé melodie se dají označit jako obstojné.

Jakmile se Clou pustí do středního a pomalejšího tempa, vyplouvají na povrch nepěkné věci. Jednoduché melodie začínají být nudné a zní velmi podobně jako ucouraná 80. léta. Posluchač se po slibném začátku začíná malinko nudit.

Další ožehavou otázkou je zpěv. Když chce někdo dělat balady, měl by zpívat minimálně jako Simply Red a není důvod, proč by se měla na českou kapelu užívat nějaká nižší měřítka, což mají mnozí domácí kritici ve zvyku. Zpěv Clou je spíše kňourání. Hlavně ve výškách se ukáže nelítostná pravda, že zpěvák nemá co nabídnout. Výsledek je pak bezbarvý, jakoby přiškrcený.

Kapele Clou bychom neměli vyčítat, že "vyměkla". Stylové posuny jsou právem každého umělce, nelze říct, že punk je lepší než balady. To, co bychom měli vyžadovat, je vyšší melodická kvalita těchto balad, méně nudný zpěv, výraznější vymanění se z české průměrnosti.

Clou: Clou, Sony BMG 2007