Článek
Tokio Hotel jsou lepší na deskách než na koncertě. Skladbám nelze upřít solidní aranže a charakteristické melodické klenutí, nicméně v Praze se muzikanti trápili. Jako by byli hozeni do vody a učili se plavat. Za neutuchajícím pištěním mladých divaček zápolil Kaulitz s intonací, koncertní zvuk byl plochý a nenápaditý.
V takové atmosféře se ukázalo, že písně německých mládenců jsou poměrně stereotypní, bez ohledu na to, která ze dvou desek je přinesla. Lze to sice svést na charakteristický rukopis, jenže melodické linky některých skladeb jsou si vcelku podobné. Nebylo tedy od věci, když v přídavku kapela zahrála akusticky. Koncert to zpestřilo a vehnalo do triumfálního finále, které bylo dané popularitou formace, nikoli kvalitou.
Přitom to v hale vypadalo, jako by přijeli Beatles. Mladé publikum Němcům velkoryse odpustilo hodinové čekání na začátek, ryčelo při každém Kaulitzově kroku kamkoli, různé podoby plyšových cetek pohazovalo do jeho okolí, a když ho jeden z plyšáků zasáhl do místa, kde by teoreticky mělo být přirození, v hale to bolestivě zašumělo. Kaulitz naoplátku komunikoval v němčině a vůbec mu nevadilo, že mu rozuměla jen hrstka přítomných, neboť v Česku se prostě mluví jinak.
Hala byla překvapivě zaplněná jen zpola. Nakonec se to ale ukázalo jako klad. Kdyby byla plná, Tokio Hotel by v tom hluku nebyli slyšet.