Článek
Lidský hlas i Prsy Tirésiovy jsou dílka spíše komorního rázu a jejich inscenování na velké scéně Státní opery má svá pro i proti, a to vzhledem k hudební i inscenační podobě. Lidský hlas je intimní, dramatický příběh telefonického rozhovoru Mladé ženy s jejím bývalým milencem, při němž se snaží přivolat ho všemi prostředky zpět. Je to však marný boj a žena končí svůj život v posteli s hrdlem sevřeným telefonní šňůrou.
Opera představuje pro zpěvačku nesmírně náročný pěvecký i herecký úkol, jehož se mezzosopranistka Kinga Dobay zhostila na vysoké úrovni - její hlas má charizmatickou barvu i vemlouvavou naléhavost, klouže v jemných výrazových nuancích a dokáže se vzepnout i k dramatickému výkřiku. V prostoru Státní opery se ale trochu ztrácí pod zvukem orchestru, který dirigent Guillaume Tourniaire vedl k barevně sladěnému a preciznímu zvuku, v němž vynikaly typické poulenkovsky nebeské harmonie i ostré dynamické kontrasty.
Dominuje modrý prostor
Režisér a autor výtvarného řešení obou oper Pier Luigi Pizzi umístil hrdinku Lidského hlasu do obrovského, modře zbarveného prázdného prostor uzavřeného z obou bočních stran zrcadlovou stěnou, v němž bílá postel je výkřikem osamělé touhy. Ženu oblékl do černých šatů a nechal ji bosou pobíhat po scéně s telefonním přístrojem a sluchátkem v náručí. Realistickým upoutáním k telefonu vzal ale představitelce možnost více rozehrát emoční obsah rozhovoru, její vzpomínky, přání a touhy.
Kinga Dobay ale i v tomto omezení projevila mimořádnou schopnost naslouchat Poulenkově nervní hudbě a promítnout ji nejen do hlasu, ale do pohybu a napětí celého těla.
Prsy Tirésiovy - hra mezi ženou a mužem
Prsy Tirésiovy jsou hravou feérií o relativním rozdělení úloh mezi ženou a mužem - zatímco se Thérese alias Tirésias vydává na emancipovanou politickou a vojenskou dráhu, její muž se rozhodne řešit populační krizi a začne rodit děti. Celé se to ale zvrtne, takže se oba vrátí ke svým původním rolím. Na základě Apollinairova dadaistického textu vytvořil Poulenc jiskřivou buffo operu, jež chce diváky především pobavit a rozpoutat jejich fantazii. Režisér Pizzi ji inscenoval ve stylu silvestrovské show v barvách francouzské trikolory, plné létajících poprsí - balónků, playboyovských zajíčků a kostýmů pošitých flitry.
Přesto tato estráda působí těžkopádně a bez vztahu k současnosti - opeře by více slušela postmoderní feministická koláž. Protagonisté si ale s Poulenkovou hravou hudbou dobře rozumějí - a to jak pěvecky výborná a v sexy prádle svůdná Elena Rossi jako Thérese, tak i tenorista Philippe Do coby Manžel. Další postavy zcela zastínil neodolatelně komediální Thomas Morris ve čtveřici rolí.
Poulenkovy opery znamenají v repertoáru Státní opery Praha příjemnou dramaturgickou inovaci a pod taktovkou Guillauma Tourniaira přinášejí kultivované a poučené hudební tlumočení Poulenkovy nádherné hudby.
Francis Poulenc: Lidský hlas / Prsy Tirésiovy
Nastudováno v koprodukci s Operním festivalem Sferisterio v italské Maceratě. Hudební nastudování a dirigent: Guillaume Tourniaire, režie, scéna a kostýmy: Pier Luigi Pizzi, sbormistr: Adolf Melichar. Premiéra 22. února 2007 ve Státní opeře Praha, psáno z první reprízy 25. února 2007.