Příkladem toho je nejlepší hraný film za loňský rok Vitus, který natočil veterán Fredi M. Murer. Příběh zázračného dítěte, které diriguje orchestr, spekuluje pod pseudonymem s pozemky a přitom poznává s dědečkem (hraje ho slavný anděl z Nebe nad Berlínem Bruno Ganz) kouzlo skromného života a jeho opravdových hodnot, byl uveden v oficiálním programu loňského Berlinale i na dalších festivalech.

Ještě před několika lety měl umělecký a evropský film ve Švýcarsku pověst "srazu hlučné mládeže a podvratných levičáků, kteří se snaží zničit společnost", zaznělo také na slavnostním zahájení solothurnské přehlídky z úst jednoho z členů Federální rady země Samuela Schmida. Dnes je realita o dost veselejší, politici si v Solothurnu naopak až podávají dveře a snaží se oslovit svoje voliče - pochopili, že mohou film využít pro svou popularitu.

Dokumenty až nekriticky oslavované

V této tradičně neutrální zemi jinak vznikají dost politické dokumenty, které se vymykají - na rozdíl od hrané tvorby - švýcarskému provincialismu a vší zahleděnosti do této krásné země. Autoři točí v zahraničí a publikum až nekriticky přijímá filmy, které se dotýkají menšin nebo například palestinského hledání identity, jako jsou hudební Vyprávějící struny Švýcarky Anne-Marie Hallerové.

Nejlepší dokument loňského roku Krátký život José Antonia Gutierreze nabízí překvapivý a strhující pohled na poslední americkou invazi v Iráku. Filmařka Heidi Specognaová sleduje osudy prvního amerického vojáka, který byl v této druhé válce v Zálivu zabit. Shodou okolností šlo o chlapce z ulice pocházejícího z Guatemaly, který utekl do Spojených států. V pohledu peripetií klukovského putování se zrcadlí nejen nejasná válka, ale i ztroskotání jednoho velkého snu.

Mimořádný švýcarský dokument Zlodějna je taky umění Pierre-André Thiébauda vyjevuje v několika perspektivách historii slavné loupeže z roku 1990, při které si čtyři zloději odnesli ze ženevské pobočky banky UBS 31 miliónů švýcarských franků, aniž by za to byli pachatelé kdy odsouzeni. Film odhaluje všechny komické i absurdní peripetie případu a svědčí tak nově o křehkosti i nejistotě společnosti, která se mění v džungli.

Velkým tématem letošního festivalu bylo zavedení štědře dotované (motivační) ceny pro scenáristy a také takzvaný Audiovizuální pakt, který upravuje podmínky, za jakých televize vstupuje do koprodučních projektů. Ve Švýcarsku jej nazývají "paktem s ďáblem" a dost se přetřásalo, jak zamezit televizi, aby z filmů dělala například laciné a konzumní inscenace, jak se to děje často u nás. Příkladem úspěšného, levného a diváckého filmu byla třeba svěží komedie o lidech se všemi fobiemi Jen žádnou paniku Denise Rabaglii.

Ovšem Švýcaři se mohou pochlubit tím, že jejich kultura vstřebává díky jazykové blízkosti vlivy jak z francouzského, tak i německého filmu. Zdejší dílka osvěžují i emigrantské příběhy, kterým je například loňský vítězný snímek z MFF Locarno Slečna. Herečka z u nás známého filmu Grbavice Mirjana Karanovičová si zahrála ve filmu Andeji Stakaové spořádanou curyšskou imigrantku, jejíž klidný chod života naruší příjezd živelné dívky z Bosny. Naopak film Překladatelka Jeleny Hazavovové romantizuje nejenom stesk mladé dívky po rodném Rusku, ale i ruskou mafii. Údajně není už horší než ostré praktiky mezinárodní politiky. Nevím, jestli v tomhle, ale v lecčems ostatním by se český film mohl od Švýcarů poučit.