"Víš, já jsem vyrůstal stále obklopen lidmi - doma i ve škole. Měl jsem pocit, že když je při rozhovoru ticho, je to kvůli mně. Bral jsem to na sebe, že jsem tím vinen. Mluvil jsem a mluvil, abych to ticho překlenul," cituje Menšíkovo vyznání Mariánu Labudovi.

"Přežít setkání s ním je jako přežít několik přírodních katastrof. Byl skutečně jako tajfun," říkala s nadsázkou Stella Zázvorková. "Kolikrát to bylo hrozné, ale vždy nezapomenutelné. Ale jako přírodní katastrofy, i tato setkání přinesla čerstvý vítr do našich vztahů a práce."

Je to opravdu upřímná kniha, vypovídající s pietou o dvou manželkách Vladimíra Menšíka, o čtyřech dětech a několika pevných kamarádských vztazích. O době i o politice, o alkoholismu, se kterým se pral podobně jako s astmatem a jehož léčení ho dvakrát přivedlo do psychiatrické léčebny. Menšík o sobě říkával, že je ročník 1924, i když se narodil v roce 1929. Když ztratil občanku, nechal si vystavit novou a úřednice nedotočila devítku a byla z toho čtyřka.

"To bude žrádlo, já půjdu o pět let dřív do penze!" reagoval Menšík a legendu podporoval. Autorka s ním jde od studií přes Vesnické divadlo, Divadlo E. F. Buriana do hereckého souboru Filmového studia Barrandov. Točil od roku 1950, snímky jako Král Šumavy, Markéta Lazarová, Pane, vy jste vdova!, Všichni dobří rodáci, Partie krásného dragouna, Tři oříšky pro Popelku a mnoho dalších jsou bez něj nemyslitelné. Televizní film Kam slunce nechodí s Ivou Janžurovou byl natočen podle jeho scénáře.

Jako lidský a umělecký odkaz vnímají blízcí televizní filmy Ikarův pád a Tažní ptáci a celovečerní film Dobří holubi se vracejí. Téma boje s alkoholismem, který ničí člověka i jeho okolí. Přesto je Menšíkův odkaz plný úsměvů. "Prochechtal jsem se s ním životem, jen co je pravda," vyznal se jeho přítel Lubomír Kostelka.