Film Noční hovory s matkou jste natočil již v roce 2001, jeho přijetí bylo tehdy vlažné nebo žádné.

Já bych vás opravil, neboť film si již tehdy získal pozornost, nejdříve jsem jej umístili na internet, kde jej shlédl velký počet diváků. V létě loňského roku Noční hovory s matkou vyhrály Zlatého leoparda na festivalu v Locarnu v sekci videa. Následně jsme s ním objeli další festivaly a na základě ohlasu jsme se rozhodli s pomocí grantu převést snímek původně natočený v digitálním formátu na běžný film, na pětatřicítkový formát.

Tento váš šestý, celovečerní snímek lze pokládat za experimentální výpověď. Zcela se liší se od běžného filmu, mně osobně připomíná zpětně psaný deník.

Film je na jedné straně samozřejmě autobiografický, ale nazval jsem jej Noční hovory s matkou, protože deník si člověk obyčejně píše pro sebe, zatímco já tu o svém životě vyprávím. Přesto najdete i prvky autostylizace, rád mluvím o srovnání s Dopisy otci, které psal, ale nikdy svému otci neposlal Franz Kafka. Já jsem naopak svou zpověď adresoval matce, která již nežije. Film představuje souhrn toho, co bych byl asi schopen jí o sobě a o životě říct, abych nepřekročil únosnou hranici slušnosti. A jdu tou svou starou "cestou života" od koně z Václavského náměstí přes Vinohradskou až ke krematoriu...

Vy jste ale s Kafkou již měl své zkušenosti?

Já jsem v roce 1975 v Mnichově natočil Kafkovu Proměnu, přičemž celý snímek jsem snímal kamerou jakoby z pohledu Řehoře Samsy. V Čechách nebyl ale nikdy uveden.

V případě vašeho posledního filmu je forma také poněkud zvláštní.

S digitální kamerou jsem si připadal jako se skicákem, na který si útržkovitě črtá malíř. Nové technologie mi umožnily, abych natáčel svůj život asi tak se setinou rozpočtu, jaký potřeboval takový Fellini, když přenášel na plátno svoje vzpomínky z dětství v obrovských dekoracích a s davem mimořádných herců.

 Co tím sledujete? Věříte, že budete srozumitelný širšímu diváctvu?

Jsem si vědom, že tahle metoda si získá malé, ale zasvěcené publikum. Oproti komerční zábavě, která je také skvělá a nutná, ovšem mohu vyprávět o něčem, aniž bych musel někoho bavit za každou cenu. Nechtěl jsem tu inscenovat a markýrovat výjevy, jako se to dělá na divadle nebo v běžném hraném filmu, kde je vše předem naplánované. Nicméně slibuji, že historkami ze svého života se nehodlám zabývat do nekonečna...(smích)

Ale za takový experiment příliš vděčnosti a slávy nezískáte...

Když uváděli jeden můj film na Newyorském festivalu, jeden můj kamarád si prohlížel katalog a říkal. Vždyť tady mají filmy jen lidé velmi slavní nebo již dávno mrtví. Řekni mi, prosím tě, kam patříš ty? No a v takovém vzduchoprázdnu se já stále nějak pohybuji...

Točil byste naopak pro komerčního diváka?

Ano samozřejmě, každé téma vyžaduje úplně jinou formu. Dodělávám teď ještě jiný film esej Krajina mého srdce, který je zčásti rovněž (ale jinak) autobiografický. A scenáristicky mám připravený koprodukční a mnohem tradičnější projekt, na nějž budu potřebovat herce a všechno okolo. Plánuju natočit životopisný film o slavné malířce Toyen. Noční hovory s matkou není mojí jedinou cestou filmu, Janáček měl také Listy důvěrné, pro něž používá smyčcového kvartetu, ale vedle toho skládal i velké opusy.