Album Hádej kdo... vyšlo po více jak čtyřech letech po vaší debutové společné desce s Wichem My3. Jak probíhala příprava?

Byla to dlouhodobá záležitost s tím, že se ty věci hodně měnily a nakonec jsme to celé předělali. Nejvíc asi za poslední dva roky, kdy jsme na desce dělali především zvukově. Celkově nejsou texty staré, až na jednu jedinou výjimku. Skladbu 8 promile jsem měl rozdělanou půl roku, původně jsem ji dávat nechtěl, ale nakonec jsem ji natočil jako poslední. Do éteru šly před vydáním desky dvě skladby, Out of the Fire a track Live!.

Oproti desce My3 je nové album mnohem říznější, s ostřejším tempem, a texty jsou mnohem propracovanější.

Zásadní rozdíl je v tom, že v době, kdy jsme dělali My3, jsme nebyli profíci a dělali jsme ji jako demo. Tehdy jsme hodně malovali na ulici, ale mě to už přestalo bavit. Občas jsem napsal text, nějakou parodii, a půl roku nato jsme My3 udělali z čistého nadšení. Není to úplně dotažená deska, ale je z ní cítit naše energie.

Z nové desky máme stejný pocit, oba nás to baví. Ale už jsme o čtyři roky starší, tehdy jsme byli děcka. Za tu dobu se i hodně změnily okolnosti kolem a deska je dost ovlivněná scénou samotnou a změnami, které proběhly. Myslím, že to na ní je cítit. Je to tak trochu new school produkce, i když ne úplně, malinko je i retrospektivní jako by textově. Spíš se otáčím ke starším časům a vidím tu změnu. Myslím, že je na ní jednoznačně cítit, co mě štve, co ne a co mě pořád baví. Nebráníme se vlivům. Jsou tam věci, které tady rytmicky ještě nikdo předtím neudělal. Takové half time pseudo crancy, které jedou teď ve Státech.

I tematicky je deska hodně různorodá. Kde hledáte inspiraci, která témata jsou vám nejbližší?

Můžu ji potkat kdekoli. Klidně cestou v noci z hospody nebo v noční tramvaji. Jsou to filmy, které ti jedou v hlavě. Najednou se dostaneš do nějakého příběhu, potkáš nějakého člověka a ono se to jako by napíše za tebe. To je jedna cesta. Druhá je, že v hlavě mám nějakou myšlenku, kterou se snažím smrsknout do jednoho slova jakoby názvu písničky, a pak tomu dám obsah. A někdy to přichází samovolně.

Napadají mě slova a rýmy, abstrakce, a když je v té abstrakci na čem stavět, tak tomu dávám konkrétní tvar. Někdy zase píšu tak, že mi cvakne téma a rovnou jedu. Někdy mi to trvá tři dny, někdy hodinu a někdy měsíc.

Možná platí i to, že čím osobnější text, tím náročnější. Třeba teď probíhá éra, rappeři tomu říkají diss tracky, kdy jakoby do sebe navzájem jedou. To je jednoduchá záležitost, vymyslet vtipný rýmy na soupeře. Jakmile ale máš jít s kůží na trh, s pocity, tak aby to netahalo za uši a zároveň aby si to byl furt ještě ty, to je mnohem těžší. Nemám to tak, že bych si řekl: Á špatná sociální situace! a něco o tom napsal. Někteří čekali, že nová deska bude víc politická a tam nic zásadního, jako na My3 track "Síla slova", není.

Píšete kromě rapových textů třeba poezii nebo prózu?

Jako malý jsem psal absurdní prózy, protože mě ve třinácti bavil a inspiroval absurdní vtipálek Roald Dahl. Nepovažuju se za geniálního textaře. Když jsem byl na křtu WWW a viděl jejich texty, které pro ně píše chlapík jménem Typlt, říkal jsem si, jak je to skvělý. Ale nejsou to rapové texty, je to poezie, která je zahraná do beatu.

Myslím si, že texty do rapu nejdou až tak úplně nacpat, především ty jemné nuance nebo ultra skryté věci. Rap je prostě jasná definice nějakého problému, rap je konkrétní věc. Má message, podtext. Aby to třeba mělo tři minuty, většina dobrých a fakt silných věcí má osm řádků, sáhodlouhé eposy nikoho nezajímají.

Rozdíl mezi českým hip-hopem a zahraničím je markantní. Co chybí české scéně, aby země jako USA, Francie či Anglie dohnala?

České scéně chybí černá. Není to tak, že nejde aplikovat ty věci do našeho prostředí. Na druhou stranu to musí vycházet z lokálních reálií, ale nesmí to zároveň smrdět vesnickým pachem. Je to vždycky o individualitách. Například James Cole, který je bílej, ale ve skutečnosti je černej, je strašně dobrej. Pak tu jsou lidi, u kterých to nikdy nepůjde, protože u nich cítíš provinční omezenost. Jiné jsou reálie, jiná je doba a jiné jsou kořeny. Ale láska k hudbě je stejná, v tom se nelišíme.

Velkým hitem byl song Velrybí hovězí, v němž jste se zostra pustili do skupiny Supercrooo. Proč se na desce neobjevil?

Protože je to stará věc a my jsme nechtěli desku špinit osobními rozbroji. Chtěli jsme tam dát klasické texty. Nechtěli jsme tím album zas...t, ta věc existuje v daný moment.

Je v českém hip hopu časté, že rappeři do sebe tzv. jedou?

Tady ne. Tady to bylo hodně zapikolované, což je dané mentalitou, protože Češi jsou zvyklí mít paty u sebe a zbytečně nevyčnívat. Jsou kritický národ ke všemu, k ceně piva, benzínu, ale vůči sobě moc kritičtí nejsou. K rapu soutěž patří, protože je pro MC´s velkou motivací. Když tě někdo verbálně sundá, musíš přijít a ukázat mu. Do jisté míry je to ozdravný proces pro scénu.