Proč vlastně Šestatřicátníci: co vás k tomu nápadu, věnovat jim knihu, dovedlo?

V různých vzpomínkových textech Václava Havla, Jiřího Kuběny, Violy Fischerové a dalších jsem četl o sdružení, které vytvořili v první polovině padesátých let, když jim bylo něco přes patnáct. Pořádali schůzky, psali básně, vydávali časopisy. Vzhledem k poměrům, jaké tehdy byly, mi to přišlo tak dokonale svobodné a nepatřičné, že jsem za tím začal tušit příběh. A když jsme pak jednou, v roce 2000, natáčeli s Jiřím Kuběnou na hradě Bítově televizní dokument a on mi materiály z té doby ukázal, rozhodl jsem se, že to jednou zkusím napsat.

A jak jste jejich příběh uchopil?

Na začátku jsem si představoval něco jako menší literárněhistorickou studii, práci přesně ohraničenou v prostoru a čase. To téma ale postupně naznačilo další možnosti. Píšete-li třeba o "mládí slavných lidí", o době předcházející té, ze které ty lidi známe, dostanete šanci zamyslet se nad tím, co je vlastně historie. Mají to být hotová, zřejmá, nesporná fakta, jako data narození a úmrtí, údaje o vítězných válkách, vyhraných volbách, vytvořených uměleckých dílech?

Nebo má historie zachycovat spíš to, co těmto faktům předchází, tedy jejich zrod z nejistot a pochyb, z nepřeberných možností? Mě zajímá mnohem víc ta druhá cesta a Šestatřicátníci mně dovolili se po ní vydat.

Psát o Šestatřicátnících, to znamená přečíst mimo jiné tisíce stran díla Václava Havla a Jiřího Kuběny, nebo se prokousat ne zrovna čtenářsky vstřícnými texty Věry Linhartové - jak jste se s takovými překážkami vyrovnal?

Já jsem to nevnímal jako překážky, ale jako dobrou záminku k tomu, abych si kromě autorů, které zmiňujete, přečetl jaksi "generálně" i další jejich současníky z padesátých a šedesátých let, dostal tehdejší dobu trochu víc do sebe. A když jste zmínil Věru Linhartovou: je možná relativně těžké do jejích textů proniknout, ale když už tam jste, můžete si v nich bydlet jako v Mozartově hudbě.

Je to hotový, vybudovaný svět, který vás obklopuje a určitým způsobem dokonce chrání. Škoda že u nás momentálně není kulturní klima, ve kterém by bylo podobně vážně komponovaným textům lépe rozumět.

Koho jste k Šestatřicátníkům počítal? Obvykle se zmiňují Jiří Kuběna, Václav Havel, Josef Topol, Pavel Švanda, Věra Linhartová a Viola Fischerová - vy ovšem v knize píšete o mnohých dalších...

Šestatřicátníci nebyli literární skupina v tradičním smyslu, s nějakou pevně ohraničenou členskou základnou. Spíš to byl otevřený klub, ve kterém pár hostů sedělo od začátku do konce, ale kam většina přicházela a odcházela podle vlastní potřeby. Časem se na veřejnosti prosadili hlavně ti, kteří se zabývali literaturou - vedle těch, které jste zmínil, třeba ještě Alena Wagnerová. Velký vliv na ně měli básníci Jan Zábrana a Jiří Kolář, filosofové Josef Ludvík Fischer a Josef Šafařík: o těch všech se dá říci, že patřili k jakémusi širšímu a přátelskému kádru skupiny.

První pražští Šestatřicátníci, kamarádi Václava Havla, zato vůbec nebyli básníci. Přesto by bez lidí, jako byli Radim Kopecký, Ivan Koreček nebo Stanislav Macháček, "hnutí" vůbec nevzniklo, nebo by mělo úplně jinou podobu.

Co skupinu v třiapadesátém roce svedlo dohromady?

Prapůvodní pražská skupina vznikla už o rok dřív a tvořili ji mladíci z podobně kádrově nevhodných rodin, jako byla ta Havlova. Svůj život nevzdali a chtěli něco dělat, něčím být. Když se k nim v roce 1953 připojili Brňáci (Kuběna, Švanda, Wagnerová, Fischerová), kteří v té době už skoro všichni psali, bylo jasné, co se bude dělat: umění.

Šestatřicátníci se rozešli nedlouho po svých třicátinách, tedy na konci 60. let - co z nich zbylo dneska? Myslím z toho kolektivního tvůrčího ducha...

Pár lidí vytvořilo svébytné dílo, které má nadčasovou hodnotu. To asi nikoho z těch patnáctiletých kluků a holek na začátku nenapadlo. Tenkrát to vypadalo, že komunisti je nepustí ani k maturitě. A tak je ta knížka vlastně míněná jako jakási pocta lidem, kteří proměnili život v psaní. A možná i pocta psaní jako takovému.

Knihu uzavíráte citací Josefa Topola, který žádá Kuběnu, aby jednou jejich společnou korespondenci zničil - dali vám jednotliví autoři nahlédnout do svých archívů, získal jste si jejich důvěru?

To je samozřejmě zcela subjektivní autorův dojem, ale ve většině případů se mi zdálo, že ano. Šlo mi o to, aby se kniha spíš než o současné vzpomínky, které nemusí být vždycky spolehlivé, opírala o dobové materiály.

Z větší části je tedy vybudovaná na soukromé korespondenci. Zdá se mi, že je to knížka poměrně dost otevřená, co se týká různých soukromých témat pokládaných u nás za ožehavá, ale že přitom počítá s čtenářovou spoluúčastí, takže všechno nevykecává. Trochu to naznačuje už název: "Ústně více" je citace z jednoho Havlova dopisu a zároveň se tím má říct: Když něco chybí, při četbě to nemusí vadit, ba naopak.

Vaše kniha má podtitul "román faktu". Není to oxymoron? Co si pod tím má čtenář představit?

Oxymoron ve smyslu "spojení zdánlivě nespojitelného, které může prohloubit celkový smysl" (asi jako když se řekne "výmluvné mlčení"), to určitě měl být. Jestli to tak ale doopravdy funguje a co to znamená, to je právě jedna z věcí, na které by čtenář, jestli bude chtít, měl přijít sám.