Díky němu v jubilejním dvacátém překladu do češtiny, který obstarala kniha Muž bez vlasti, Vonnegut opět řádí, šátrá a provokuje v plné síle jako kultivovaný excentrik, jenž věru tuší, co je "mindrák z přežití". Ten se v něm zformoval už v únoru 1945, kdy byl autor coby zajatý bažant nucen přihlížet nesmyslnému náletu na Drážďany a jatkám, které po něm zbyly. K největšímu masakru v dějinách Evropy se pak v létě téhož roku přidala dotěrná otázka, proč jsme krucipísek museli po Hirošimě dopustit i Nagasaki, což spisovatele ubezpečilo v názoru, že si pod sebou vlastnoručně podřezáváme větev.

Lidstvo by tudíž nemuselo skončit jen jako něco, "co domů přitáhla kočka" (jak podotýká v dobrém rozmaru), nýbrž proměněné v radioaktivní saze a masokostní moučku (to když pohlédne do tváře realitě).

Fakta horší než fikce

Tucet Vonnegutových fejetonů pro list In These Times dumá nad naší růžovou budoucností na způsob sladkokyselých koláží z knih Květná neděle nebo Osudy horší než smrt, tentokrát se však zaměřuje na podstatu šibeničního humoru, škodolibosti a dalších podob komična, na kterých se v mnohém podíleli jeho němečtí krajané. Pokud se tu autor opakuje tím, že se opět snaží přiblížit myšlenky Eugena Debse či smysl americké literatury spočívající v naději, kterou pak zanáší do grafů jako teoretik tvůrčího psaní, je to nejen důkaz jednoty v jeho duši, ale i poetiky jeho generace.

Pokud mu při pop-artovém vylíčení skutečnosti stála modelem konzerva hovězí polévky nebo Marilyn na běžícím pásu, není divu, že ke každé kapitolce přikresluje díru do řiti. Skutečnost je totiž strašlivější, než si kdy vystudovaný chemik a bývalý reklamní manažer General Motors vysnil - a pikantní na tom je, že byl hvězdou vědecké fantastiky. Skutečnost, jak víme ze zámořské literární teorie, přece dalekosáhle předčí fikci, a tak má Vonnegut vědecky potvrzeno, proč být cynikem, praktikem a nietzschovským agnostikem.

"Kdyby dnes žil Bůh," nejenže by "musel být ateista", ale asi by protočil panenky nad společností závislosti, kde i chudí mají nadváhu, kde se elektronické komunity tváří jako pokrok sám, ale nevybudují nic. Nemluvě o aroganci a korupci moci, kterou v očích tvůrce zosobňuje nejslavnější "dvojkař z Yaleu" v Bílém domě - jen "zjevně narušení jedinci kandidují na předsedu třídy".

Banánová opičárna

Aktuální verze autorovy poslední vůle je staronová, zato zábavnější než memoárové prskání jeho vrstevníka Mailera. Kurt Vonnegut má pouze potíže uvěřit svému prezidentovi a ztotožnit se s opičárnou, která se v jeho zemi provozuje, takže dobrovolně převzal roli bezdomovce. Naštvání s vervou Michaela Moorea však ku prospěchu jeho útržkovité skepse doplňuje i vhled jako vystřižený z Henryho Kissingera, který nedávno USA prorokoval: pokud se včas nezbavíme velmocenských manýr a vývozu spasitelství, skončíme jako banánová republika.

Tu představu už Vonnegut ostatně ztvárnil v bezpočtu grotesek, ale protože je rada někdejšího šéfa americké diplomacie málo platná, obléká si autor znovu mundúr klauna a připomíná ji šklebem přes slzy, aby ukázal, čím humor léčí a kolik to humoristu vnitřně stojí. Možná proto mu Češi tak rozumějí. Vždyť "muž bez vlasti" ještě nemusí být mužem bez vlastností, ačkoli jsou humanismus s morálkou t. č. nemoderní. Účinné zůstávají v tom, že stejně jako samo umění činí i iluze o naší slušnosti život snesitelnější. A život po životě? Haj hou, běžte s nebem... vy-víte-kam.

Kurt Vonnegut: Muž bez vlasti Přeložil Jiří Rambousek, Jota, Brno 2006