Čtenář má tak jedinečnou možnost prožít osudy rodin, které v letech 1918-1919 čekaly na syny, kdy žila naděje na jejich návrat z bojišť 1. světové války. Faulkner si formoval styl příběhů z "jižanského" prostředí, kde žili ještě pamětníci bitev se "severskými janky", kde význam žen pro fungování rodin byl úplně jiný než v jiných částech země. Pozorný čtenář si všimne, kde zřejmě přišel Faulknerovu nakladateli úvod rozvláčný a chtěl strmější vyprávění děje.

Kde chtěl uzavřít příběh, který nabíral další dech. Jenže autor není pokaždé vládcem nad svých textem. Jisté je, že i v původní verzi vystihl Faulkner charaktery rozvětvené rodiny, jíž vládne teta Jenny, která přišla kdysi jako třicetiletá vdova. A nejstarší plukovník Bayard Sartoris, jenž nezvedenými kousky zaměstnává zbytek rodiny.

Důvodem je žal nad zbytečnou smrtí Johna Sartorise ve válce. "Chudák starý Bayard. Ti ale mají zatracenou smůlu. Zvláštní rodina. Pokaždé vyjedou do války a pokaždé je tam zabijí," komentuje Faulkner prokletí rodiny. "Ženským se musí leccos prominout. Jsou jiné než muži. Narodily se jiné. Stěžují si, když se jim nelíbíte, i když se jim líbíte," říká na jiném místě Horace Sartoris o své ženě Belle. "Kdyby mi někdo chtěl rozbít můj domov, zabil bych ho jako hada," dodal. A nic na tom nemění, že pro Horace a Belle to byl druhý pokus, v té době ne zcela obvyklý.

William Faulkner: Prapory v prachu, Mladá fronta 2006, přeložil Miroslav Košťál