Děda skončil ve vězení na sedm let poté, co se přišlo na to, že zneužíval sedmiletou vnučku. Muž se nikdy k vině nedoznal, přiznal pouze, že se choval nevhodně a že k některým kontaktům sice došlo, ale prý jinak, než to vypověděla vnučka. Když si po odpykání dvou třetin trestu požádal o podmíněné propuštění, u soudu první instance uspěl. Jeho žádost podpořil ředitel věznice a ani znalec z oboru sexuologie neshledal na jeho pobytu na svobodě nic rizikového.

Státní zástupkyně s tím ale nesouhlasila a odvolací soud propuštění zamítl s tím, že muž své jednání dál popírá a nemá na své jednání sebekritický náhled, takže podmínka polepšení nebyla naplněna.

Muž na to reagoval ústavní stížností, v níž tvrdil, že soud po něm podle jeho názoru de facto vyžadoval, aby se ke svému činu doznal, takovou podmínku propuštění však platná právní úprava nepředepisuje.

Propuštěn být nemusí

Senát ÚS se soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem mužově argumentaci přisvědčil. „Účelem trestního řízení, včetně řízení vykonávacího, není získat doznání obviněného, resp. odsouzeného. Prokázat polepšení se ve smyslu trestního zákoníku je možno i bez toho, aby se odsouzený výslovně doznal, vyplývá-li z jiných důkazů či okolností, že v dostatečné míře nabyl kritický náhled na svou trestnou činnost,“ konstatoval Fenyk.

Případ se nyní vrací k pražskému městskému soudu. „ÚS dodává, že tímto nálezem nijak nepředznamenává, jaký výsledek bude mít nové řízení před stížnostním soudem,“ zdůraznil Fenyk.