Oběti se totiž nechtějí o obludném činu bavit, natožpak jej hlásit policii. Nasvědčují tomu svědectví obětí, jejichž identitu Právo zná.

Mladá žena z Brna byla přiotrávena na diskotéce a agresor patří do okruhu lidí na sociální síti. Další mladá žena, které se totéž stalo v jiném krajském městě, násilníka občas potkává.

Jiná žena zase popsala, jak se v hudebním klubu v Praze se svou kamarádkou po návštěvě toalety vrátily ke svému drinku, načež kamarádka po jeho vypití začala ztrácet kontrolu. Při znalosti rizik ji rychle odtáhla pryč. Ani jedna z žen se nechce ke svým traumatům příliš vracet.

„Znásilnění je po vraždě nejvíce zraňující trestný čin, ale zhruba jen o pár procentech se dozví policie,“ popsala Právu Petra Vitoušová, prezidentka Bílého kruhu bezpečí, který poskytuje obětem trestných činů odbornou pomoc.
Podle Vitoušové se na ně občas obracejí i ženy, které byly znásilněny právě po nevědomém požití omamné látky.

Promyšlená taktika

„Pachatelé nemusí oběť přiotrávit, jejich snahou je uvést ji do stavu bezbrannosti,“ dodala. Je zjevné, že ze strany násilníka se jedná o promyšlenou taktiku, takže je podle Vitoušové vysoká pravděpodobnost, že obětí má více. „Mnoho obětí bylo předtím a bude i poté, pokud takové jednání není oznámeno.“ Jenže odhodlat se k ráznému řešení je pro oběti těžké.

„Nejdůležitější faktor, který ovlivňuje rozhodování oběti, zda znásilnění oznámí, je tzv. druhá ztráta kontroly. Při znásilnění totiž oběť zažije otřes, který je způsoben tím, že je vydána napospas někomu, kdo rozhoduje o jejím životě. Drtivá většina obětí říká, že měly strašný strach o svůj život,“ vysvětlila Vitoušová.

„Jestliže oběť byla vystavena situaci, kdy jí pachatel dočasně vzal kontrolu nad jejím životem, pak je pro ni stresující dobrovolně přijmout roli poškozeného a svědka v trestním řízení. Oběť se musí podrobit určitým procesním úkonům, které nejsou zrovna příjemné, například znaleckému vyšetření, opakovaným výslechům, podání výpovědi u soudu,“ zdůvodnila.

Mnohem častěji než policii vyhledávají oběti odbornou pomoc, protože se nedokážou s následky činu samy vypořádat. A služby třeba Bílého kruhu bezpečí jsou diskrétní.

Boj s předsudky

Podle policejních statistik bylo letos od ledna do září nahlášeno 530 případů znásilnění. Před dvěma lety bylo nahlášeno 598 případů znásilnění, z nichž 425 bylo objasněno. V roce 2000 se na policii přihlásilo 500 obětí a objasnilo se 408 případů. Přestože se tedy počty nahlášených znásilnění zvyšují, podle všeho zdaleka neodpovídají skutečnosti. Ukazuje to nedávno zveřejněné mezinárodní srovnání organizace Amnesty International (AI), které se zaměřilo na rok 2014.

V ČR bylo 6,36 ohlášeného znásilnění na 100 tisíc obyvatel, ale v Británii jich bylo 40,17 a například v Belgii 25,72. Naopak v Řecku, na Slovensku a na Kypru byly oznámeny ani ne dva případy na sto tisíc obyvatel.

Podle analýzy soudních rozhodnutí, kterou provedla organizace In Iustitia, jsou oběti často považovány za provokatérky, které si útok zapříčinily. U soudu prý nemají vždy šanci uspět třeba ty, kterým pachatel neroztrhal oblečení, byly opilé, dostatečně se nebránily, pracovaly jako servírky či pachatelem byl partner, s nímž se rozcházely.

Více než tři pětiny Čechů si myslí, že si za znásilnění v jistých případech mohou ženy částečně samy. Díl odpovědnosti prý mají, pokud se chovaly koketně nebo byly opilé, měly sexy oblečení, neřekly muži jasné ne, šly bez doprovodu opuštěným místem či měly hodně sexuálních partnerů.

Často jen podmínka

A podle další analýzy organizace proFem, která zmapovala 55 loňských pravomocných rozsudků, dostávají násilníci nízké tresty. Dvě pětiny pachatelů odešly od soudu s podmínečným trestem. Důvodem byla třeba pachatelova předchozí bezúhonnost.

ČTĚTE TAKÉ:
Za znásilnění podmínka? U českých soudů běžné
Zpřísnění trestů za znásilnění není třeba, podmínky stačí, odmítá kritiku ministerstvo

Ve většině případů se oběť a násilník znali. Pachatelem byl otec, dědeček, matčin partner či spolužák ze školy. Obětí byly i malé děti.