Očima Saši Mitrofanova: Volání na oranžové polopoušti

Čtení písemných materiálů politických stran před nadcházejícím sjezdem patří k nemilým povinnostem novináře. Ale ve zprávě předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky se dá, vedle standardních odkazů na úspěchy, najít pár zajímavých bodů.

V analýze porážky soc. dem. v loňských podzimních volbách píše: „...za volebními neúspěchy naší strany stojí její obraz utvářený pod vlivem negativních zkušeností s chováním našich regionálních a komunálních politiků. Jestli někdo nechce vidět souvislost mezi našimi volebními propady v řadě krajů a nejrůznějšími skandály, které jim předcházely, pak je slepý anebo nepoučitelný“.

Sobotka samozřejmě kreslí evropský a světový rámec, v němž se proměnilo postavení tradičních stran včetně sociální demokracie, a nachází východisko v prudkém otočení čelem k lidem v dolní části příjmového žebříčku. To je předsedova vize, kterou od začátku tohoto roku prosazuje. Jaký je stav členstva?

„Trvalým problémem je přílišná uzavřenost naší strany… Za poslední rok klesl počet našich členů o další tisíc. Chceme-li tento trend zastavit, bojujme s pasivitou členské základny… Především ale okamžitě přestaňme se zdlouhavým procesem přijímání členů. Dozvídám se o případech, kdy na sekretariátech leží celé měsíce nevyřízené přihlášky zájemců o členství, či že jim bylo členství z nějakých těžko vysvětlitelných důvodů odepřeno,“ sděluje Sobotka.

Zvedá obočí, ale bez jediného konkrétního jména, nad situací, „když se někteří významní představitelé strany dostávají svými veřejnými prohlášeními do rozporu s naším programem a hodnotami, jen aby se populisticky přizpůsobili momentálně převažujícím náladám“.

Připomíná tento nešvar v souvislosti s migrací, Evropskou unií, lidskými právy, sociálním začleňováním, inkluzí ve školách, vynakládáním sociálních dávek apod. ČSSD se často v těchto případech nepodobala sociální demokracii ani vzdáleně.

A proč by vůbec měla? Lidé se soc. dem. přesvědčením, kteří chtěli vzkřísit stranu hned po listopadu 1989 – včetně mladičkého Sobotky – nikdy netvořili většinu. Zlom nastal po roce 1993, kdy nový šéf Miloš Zeman otevřel ČSSD každému, kdo překypoval zlobou vůči tehdejšímu vývoji země. Potřeboval beranidlo pro své cíle: stát se premiérem, pak prezidentem. Sociální demokraté ustupovali dál a dál do kouta před proudem bývalých členů OH, národních socialistů, komunistů, později Zemanem vřele vítaných Sládkových republikánů („zdivočelých sociálních demokratů“) a pak i těch nejméně ideových -istů, kariéristů.

Sobotka nechce odejít z velké politiky tak, že cítil možnost porážky, ale nic neudělal. Snaží se před volbami bojovat. Dokonce křičí, byť neadresně, že se v jeho straně dějí špatné věci.

Ale vypadá to před šiky funkcionářů zpravidla myslících hlavně na sebe u moci jako volání na oranžové polopoušti.