Článek
Sešly se dva faktické záznamy trendů chování státu ztělesněného úředníky. První popsali pondělní Reportéři ČT zde. Druhý je zachycen zde.
Detaily si přečte každý sám. Ale co je společné? Chování státu. Stát zastoupený Babišovou vládou doslova dlabe na snahu českých firem a jednotlivců přispět svým umem a dovednostmi k co nejrychlejšímu zdolání koronakrize. Bez mučení se přiznám, že se mi otevírá pověstná kudla v kapse. Jak je to vůbec možné? To je ta první otázka, na kterou okamžitou odpověď neznám.
Šlendrián jednotlivců? Asi taky. Ale to se v nich nehnulo – chtěl jsem napsat svědomí, jenže to je dnes takový hodně zastaralý výraz – povědomí, že nedělají správnou věc? Pravděpodobně ne. Možná by se ozvali, že mají tolik práce, že nestíhají. To je dost věrohodné. Nebo že mají nařízenou takovou organizaci práce, že je nepředstavitelné, aby dokázali v tom maglajzu oddělit hlavní od podružného. I to lze brát jako argument.
Co ale mají podobné argumenty v základu? Opět to, co jsem již zmínil: neefektivní chování státu zastoupeného Babišovou vládou. Státní úředníci nejsou žádní umělci na volné noze. Musí dodržovat hierarchii a přesně plnit pokyny nadřízených. Obrazně řečeno, je-li tato ryba zdravá a aktivní, rajzuje si to po vodách státní správy tam a zpátky a nikdo není škodný. Ale když ta ryba začíná smrdět od hlavy…
Nějak málo se připomíná jeden skutek této vlády, který nejlépe ilustruje její schopnost být oporou společnosti v těžké době. Za výčtem bezesporu lepších kroků kabinetu, které následovaly poté, co se z forbíny jakž takž odklidil Andrej Babiš, který zklamal jako dramatický herec i jako šašek, se už skoro nemluví o tom, že Česko bylo jednou z mála, ne-li jedinou zemí, v níž politická opozice stoprocentně splnila svou úlohu a byla vládou téměř zločinně oslyšena.
Koncem ledna se přece pokusila opozice na podnět Bohuslava Svobody (ODS) varovat vládu a lidi v zemi před přicházející epidemií. Byla bohorovně odmítnuta ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem (ANO) s tím, že je všechno pod kontrolou. Byla to lež, jak se záhy ukázalo.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Na spoustu otázek, které jsou s tím vším spojeny, neznám odpověď. Ale nápověda je částečně obsažena ve slovech předsedy Pirátů Ivana Bartoše zde. Smradlavá vládní ryba dokáže promořit prostředí jako virus.